Beton na lukách a horách

Během tří let 1935-1938 bylo postaveno v Československu na 10 000 vojenských opevnění. Dodnes jich stojí několik tisíc. Jsou zvláštním krajinným prvkem, turisty docela vyhledávaným. Ale mělo vůbec smysl je tehdy stavět? A co s nimi bude dál?

Beton je velice trvanlivý materiál, a když z něj navíc stavíte podle „vysokopevnostních“ vojenských norem, buďte si jisti, že vydrží hodně. Československým bunkrům je už přes 75 let, a když je očistíte od okolní zeminy, narostlých stromů, mechu atd., budou skoro jako nové.

Československé opevnění 1935-1938 je skutečný fenomén. Drtivou většinu staveb tvoří „řopíky“, neboli lehké opevnění vz. 37. Velké množství jich je opuštěných a zavřených, jiné však spravují soukromníci či Kluby vojenské historie. Ve velkých pěchotních srubech či dělostřeleckých tvrzích jsou pak muzea. O bunkrech a celém sytému opevnění existují specializované servery (bunkry.cz, opevneni.vojenstvi.cz, ropiky.net, opevneni.net), vyšlo o nich mnoho knih a textů.

Bunkry vyrostly hlavně na severní hranici s tehdejším Německem, v Orlických horách, v Krkonoších, Jeseníkách, ale také na jihu, u hranic s Rakouskem. Je nutné ale říct, že už v době jejich stavby šlo o nejednoznačný způsob obrany země. Historici si dnes kladou otázku, zda neměla armáda více investovat do letecké složky, do stíhaček, či do pozemního vojska, do tanků. Jak také ukázala historie, bunkry invazi nacistické moci nezabránily. Byly to peníze i energie, které šly do ztracena. Ale šlo především o otázku politiky, nejen vojenství.

Je také nabíledni, že stavba těchto pevností a pevnůstek je z ekologického hlediska velmi sporná. Tolik betonu nalitého do lesa, do horských svahů, na louky… Jenže dneska to tak nebereme, protože tyto stavby jaksi zapadly do krajiny. Neruší, nebijí do očí, vcelku nevadí ani jejich unifikovanost. Jen tiše stojí a obrůstají mechem. Osobně mi mnohem víc vadí jiné betonové symboly doby – dnešní protihlukové stěny podél železničních tratí; ale ty půjdou zase docela snadno odstranit.

Když Němci obsadili zbytky Československa v roce 1939, snažili se zničit všechny bunkry postavené ve vnitrozemí. V horách, tedy v Sudetech zabraných už v roce 1938, je ponechali. I proto jich tam je dodnes nejvíc. Likvidovat dnes řopíky výbuchem či střelbou lze, ale bylo by to nesmyslné. Nelze je ani odvézt, i když zvednout malý řopík jeřábem a přemístit ho je možné. Ten běžný údajně váží 88 tun.

Bunkry prostě zůstanou na svých místech až do konce. Budou stát určitě ještě v roce 2 100, ale pokud je budete udržovat, tak jistě i déle. Asi jako středověké hrady. Ostatně v jejich případě šlo také pevné, bytelné stavby obranného, vojenského charakteru.