Jedlý portrét Nejedlého, nadaného kritika i směšného staříka

Je to kniha čítající přes 500 stran, ale čte se dobře a rychle. Je ukázkovým příkladem, že i v českém prostoru lze vytvořit biografii výtečných parametrů, objektivní a pečlivou, přitom čtenářsky atraktivní. Tak, jak to umí především historici z anglosaské oblasti. (P.S. – článek jsem psal jen dva dny předtím, než kniha získala českou cenu Litera pro rok 2013 v oblasti non fiction.)

Předmětem zkoumání je Zdeněk Nejedlý (1878-1962), kontroverzní postava české historiografie, hudební vědy i politiky. Autor práce, historik Jiří Křesťan, sbíral materiál o Nejedlém několik desetiletí, poslední roky přistoupil k práci a biografii napsal. Je to kniha důležitá a úplná, popisuje Nejedlého životní pouť i práci detailně, zároveň se však neztrácí v nadměrném množství faktů. To je ostatně věc, které se sám Nejedlý při své práci historika nedokázal vyvarovat. I proto mnohé své velké projekty nedokončil a mnohé jsou dnes už jen těžko čtitelné.

Kniha zahrnuje dlouhý život, zároveň ilustruje, čím vším česká společnost prošla a jak se proměňovala během tři čtvrtě století. A jak se také vyvíjely názory a postoje samotného Nejedlého. Velkým kladem textu určitě je, že autor na Nejedlého nepohlíží jen skrze jeho poslední, již dosti „úpadkové“ období, neposuzuje jeho život jen skrze politiku a jeho přináležitost ke KSČ. Křesťan vždy Nejedlého kroky posuzuje v kontextu doby. Určitě hodně zajímavé jsou pasáže o Nejedlého aktivitě ještě před 1. světovou válkou. Čtenáři se tak například dostane dosti přesného náhledu na smetanovsko-dvořákovský spor. Důležité je i podchycení kořenů, z nichž vycházelo Nejedlého sociální cítění.

Nejedlý z Křesťanova portrétu vychází jako člověk vnitřně věcně „napružený“, ambiciózní, pracovitý, sebestředný, polemický, excentrický. V dobách demokratických měly všechny tyto vlastnosti pozitivní i negativní důsledky především pro Nejedlého samotného – svými kroky a činy škodil či prospíval hlavně sám sobě. Když se z něj ale stal politik, když už navíc byl za zenitem své duševní výkonnosti, neblaze zasáhly negativní složky jeho osobnosti i do životů mnoha lidí v okolí. Autor však objektivně hodnotí i tuto kapitolu, upozorňuje na některé pozitivní Nejedlého činy v padesátých letech – či alespoň na to, že neškodil tolik, jako jiní.

Osobně mě zaujala pasáž, ve které autor hodnotí českou společnost a její otisk do osobnosti Zdeňka Nejedlého. Stojí za to citovat:

„Na příkladu Zdeňka Nejedlého lze ukázat, že stalinský bolševismus nalezl v českém myšlení styčné body. V tradičním českém politickém myšlení se objevuje chápání demokracie se silnými plebejskými rysy, jehož součástí je romantizující představa o nezkaženém lidu, preference přímých vazeb před vazbami zprostředkujícími a institucionálními, sklon k sociálnímu rovnostářství, vize jednotné, homogenní společnosti a vyobcování „nepřátel“ z národního kolektivu, víra v objektivně se prosazující pokrok, touha po hledání pevných národních autorit a po nalezení silného mezinárodního spojence. To vše jsou momenty, jež lze sledovat i v ideovém světě Zdeňka Nejedlého. Úvahu o „domácích“ kořenech komunismu nacházíme především u zahraničních historiků (asi to nebude náhoda), například u Harolda Gordona Skillinga, Jacquese Rupnika, Alessandra Catalana nebo Muriel Blaive. Pro nás je možná lichotivější představa o totalitním režimu vnuceném „holubičímu“ národu zvenčí.“