Česko širokoúhle aneb Panorama je formát budoucnosti

Chvojínek u Konopiště

Když byla vynalezena v půlce 19. století fotografie, fotilo se na čtvercový nebo mírně širší formát. Zůstalo to tak dlouho, prakticky až do 30. let 20. století. Tehdy se objevil kinofilmový formát a s ním stabilní poměr stran 3:2, přesněji 36×24 mmm. Dodnes je to převažující fotografický formát, byť mu teď na paty šlape trochu širší, který má poměr stran 16:9. To už je formát blížící se panoramatickému.

Panoramatické, tedy hodně široké fotky, se samozřejmě objevovaly už mnohem dříve. Vznikaly výřezem z původního čtvercového či obdélníkového formátu. Dokonce se objevily i speciální panoramatické fotoaparáty. Snad nejslavnější české fotky tohoto typu udělal v minulosti fotograf Josef Sudek. Jeho publikace Praha panoramatická je dodnes fascinující tím, že Sudkovy panoramata nejsou vůbec laciná, dělaná jen na efekt.

Z Dobrošova nad Náchodem

Už když jsem si vyvolával a zvětšoval fotky v „mokrém“ procesu doma v koupelně, bavilo mě horní a dolní okraj hodně oříznout a udělat panorama. Někdy to fotce pomohlo, někdy to bylo samoúčelné. Pak přišla éra barevných fotek a vyvolávání v minilabu. S panoramaty byl konec. Naštěstí se objevila digitální fotografie a s ní možnost si fotky upravovat doma.

A ještě větší štěstí bylo, že mi tehdy můj kolega z Reflexu Petr Jedinák poradil, abych si koupil fotoaparát Panasonic Lumix DMC LX2. Je to perfektní mašinka, spolehlivá, s vynikající optikou (díky Petře!). A je na ní úžasné i to, že má tzv. panoramatický formát 16:9 zabudovaný jako základní.

Mohelno, hadcová step

Skoro všechny fotky, které dělám, proto mají už mírně širokoúhlý formát. Fotím hlavně krajinu, tam se velikost 16:9 hodí výborně (i golfová hřiště jsou specifický typ krajiny). Krajina bývá spíše horizontální než vertikální, snad jedině hory míří hodně vzhůru. Ale ty české nejsou žádné Himaláje.

Je možné, že formát 16:9 nakonec ve fotografiích převáží a vytlačí klasický kinofilmový. Důvodem může být nejen efektnost a větší „obsažnost“ formátu, ale i praktické hledisko. Hodně současných monitorů totiž má široký formát, stejně tak na televizi se díváme čím dál častěji ve formátu 16:9.

Milešovka, České středohoří

Čím to je, že se lidem líbí širší obrazy? Jednoduše: je na nich víc vidět, jsou nám i bližší z hlediska přirozenosti. Lidské oko taky nezabírá jen úzký výsek reality, periferním viděním zachycujeme vše vlevo i vpravo. Čím více se podaří fotografii zachytit z reality, tím nám připadá skutečnější a věrohodnější. A týká se to především fotografií krajiny, protože tu skoro vždy vnímáme v jejím obrovském celku. Naopak u reportážní fotografie panorama nepotřebujeme, tam stačí běžný obdélníkový formát. Reportáž zachycuje jeden konkrétní děj, většinou lidi, skupinu lidí. Fotograf z reality vytahuje událost, která se odehrává blízko něj. Krajina je naopak daleko, proto se na ni hodí panorama.

Králický Sněžník

Ze zmíněného formátu 16:9 občas dělám ještě širší nudli, více oříznu vrchní a spodní část. Takové jsou i fotografie, které následují ve fotogalerii. Procházel jsem fotoarchivem a vybíral některé nejlepší fotky krajiny a zjistil jsem, že panoramat mám opravdu docela dost. Možná bych si z nich mohl udělat i kalendář na zeď. Ale třeba jsou to jen fádní krajinky. Nejsem koneckonců profesionální fotograf, jen poučený amatér.