Agassi (ne)napsal výtečný životopis

Na podzim mne zase začal hodně bavit tenis. Hraju ho ostatně už 36 let, od svých osmi. Ale o tom jindy. Teď budu psát o jednom tenisovém životopisu, jehož autor má stejné křestní jméno jako já: Andre(j).

Nikdy jsem Andre Agassimu nefandil proto, že máme shodné křestní jméno. Vždycky mne bavil tím, že byl jiný. A taky že hrál urputný, bojovný tenis. Nebyl to servírovací palič, ale houževnatý vraceč, skvělý returnista. Samozřejmě dokázal diváky zaujmout svou vizáží.

Jeho výrazná tvář na mne shlíží i z obálky biografické knihy Open. Agassi má uhrančivé oči, které prozrazují nikoli anglosaský původ, ale kořeny odněkud ze severu Afriky či Asie. A jeho otec je skutečně z Íránu.

Popis otcova dětství, stejně jako Andreho, je mimořádně zajímavý. Andre byl obětí otcových nezřízených tenisových ambicí. Tenis chvílemi nenáviděl, zůstalo mu to až do pozdního věku. Ale stejně se k němu vracel, protože i jeho hnala touha vítězit. Stejně jako fakt, že kdyby tenisu nechal, neměl by se čím živit. S potížemi totiž dokončil jen základní školu.

Agassi o sobě píše dost otevřeně, zmiňuje různé mladické eskapády včetně drogového extempore. Legrační jsou zmínky o jeho účesu, jak nosil příčesek – když mu začaly padat vlasy a nebyl schopen (snad i z reklamních důvodů) přiznat, že plešatí. Někdy si čtenář říká, že s takovým nevybouřeným, nezvladatelným grázlíkem to lidé okolo neměli jednoduché. Ale Agassiho horká krev má i druhou stránku, a tou je otevřené srdce a schopnost být upřímný. Agassi není ledový člověk ani tenisový stroj. A tyhle vlastnosti přiměly asi i Steffi Grafovou, že si právě s tímhle lehce „neseriózním“ člověkem něco začala, že kvůli němu opustila přítele, že si ho vzala a mají spolu děti. Agassi je velmi lidský se všemi svými přednostmi i chybami.

Proč vlastně tahle biografie vyvolala v roce svého amerického vydání (2009) poměrně velký ohlas, proč i pro českého čtenáře je to kniha, která rozhodně stojí za přečtení?

Samozřejmě, napsal ji držitel osmi grandslamových titulů a jeden z pouhých pěti hráčů poválečného tenisu, který vyhrál všechny čtyři grandslamové turnaje (ze současných hráčů to dokázal jen Federer a Nadal). Je to veleúspěšný hráč, jeden z nejlepších tenistů moderní historie, ale také reklamní ikona, silná a snadno zapamatovatelná osobnost (kdo si dnes třeba vybaví jeho kolegu Jima Couriera?).

Důvodem úspěchu knihy je ovšem i něco jiného. Styl a způsob, jakým je napsána. Agassi ji nevytvořil sám, přizval si k tomu profesionála. Novinář J. R. Moehringer je nositel Pullitzerovy ceny z roku 2000 a autor bestseleru Tender Bar, což jsou jeho vlastní paměti. Právě po přečtení téhle knihy volal Agassi autorovi, zda by s ním nechtěl pracovat, respektive napsat s ním jeho vlastní paměti.

Moehringerova schopnost i zkušenosti jsou na knize vidět. Agassi dodal tomuto autorovi dostatek materiálu – a Moehringer ho brilantně sestavil a převyprávěl. Styl je úsečný, dynamický, se spoustou přesných charakteristik, postřehů i vtipů. Někdy by člověk řekl, že je to spíš fikce než skutečnost. Někdy sice vyprávění ztratí lehce tempo, hlavně v druhé části knihy, když se hodně píše o tenisových utkáních a ne o lidských osudech. Ale pak přijde love-affair s Grafovou a motor znovu naskočí.

Nepochybuji o tom, že vše, co je v knize podáno, je pravda. Ale některé věci jsou určitě lehce vypíchnuty, jiné zase mírně zamlčeny. Občas je vyprávění věcné, jindy zase Moehringer zatlačil na pilu emocionality, takže na čtenáře vykukuje nefalšované melodrama, ne-li kýč. V zásadě je to typický příběh „amerického snu“ o tom, jak chudý chlapec trpící pod krutou rukou svého otce došel až k hvězdám a velkému bohatství. A ještě si k tomu vybral správnou princenzu (tedy až na druhý pokus, po manželství s herečkou Brooke Shieldsovou). Kdyby Hollywood dokázal sehnat herce, který by uměl hrát tenis tak dobře, jako Agassi, kdyby k tomu ještě sehnal herečku hrající jako Grafová, byl by z toho určitě hodně úspěšný film.

Od tenisového syčáka došel Agassi až k tenisovému vzoru, idolu, jehož sláva nepohasla ani po skončení kariéry. Na téhle knížce pracoval s Moehringerem stejně tvrdě, jako když se připravoval na důležité turnaje. A myslím, že se mu v zásadě podařilo i zvítězit. Byť je zřejmé, že stejná část vyhraných prize money náleží i jeho skrytému partnerovi, Moehringerovi.