Rychlost médií ve vesmíru

Jak fungují média? Například takhle. Loni v září naměřili pracovníci CERN v částicovém urychlovači u Ženevy rychlost vyšší než 300 000 kilometrů za sekundu, což byla dosud maximální známá rychlost ve vesmíru. Snad všechny noviny, televize či webové servery tehdy přinesly o převratném objevu zprávu. Atraktivní titulky „Einsteinova teorie otřesena“ nebyly výjimkou.

Před pár dny přišla ze Ženevy zpráva, že zmíněná rychlost světla ve skutečnosti překročena nebyla. Chyba se skrývala v přístrojích, konkrétně v měřícím systému GPS. Už v době zveřejnění prvotní informace bylo přitom možné od mnoha fyziků slyšet jediný názor: počkejme, neplašme se, je nutné pokusy dále prověřit. A hodně z nich i naznačilo, že jádro problému nebude v nadsvětelně rychlých částicích pronikajících celým vesmírem, ale v lidském faktoru tady u nás.

Kolik médií ale tuhle opravnou zprávu zaregistrovalo? A pokud ji zveřejnili, jakou formou tak učinili? Odpovědi může dát prosté vyhledávání přes internet, kde k první zprávě najdete stovky odkazů, zatímco k té druhé už jen desítky. Také styl zpráv je jiný. Zatímco ty první hovoří o epochálním objevu, ty druhé jen věcně konstatují, že revoluce ve fyzice se nekoná.

Stejně jako fyzika mají i média své vlastní zákony, které fungují za všech okolností a v každém prostředí. Jeden z těch hlavních zní, že věci očekávatelné jsou málo zajímavé, ale cokoli mimo plán je přitažlivé. Každodenní východ slunce nestojí za zprávu, zatmění slunce ano. Že neutrina dojela do své cílové stanice podle jízdního řádu? Nezajímavé. Kdyby se ale potvrdilo, že částice dorazily opravdu o těch pár okamžiků dřív, roztočil by se nekonečný mediální kolotoč spekulací třeba na téma cestování časem.

Média zákonitě podávají poněkud pokřivený obraz světa, protože výrazně preferují jeho dynamiku a změny a zcela pomíjejí statičnost a každodení opakovatelnost. I ta je přitom nedílnou součástí jakékoli existence. Publiku, čtenářům a divákům pak mnohdy nezbývá než na mediální toky plné novinek, dějů a mimořádných událostí reagovat právě statickým postojem – nevšímat si jich. Případně vyčkat a neplašit se. Stejně jako v případě pokusů CERN obvykle totiž přijdou další informace, zpřesňující a vysvětlující, které události staví do reálné pozice.

Na celém tom mediálním vzedmutí ohledně ženevských pokusů je přitom nakonec hezké právě to, že se nic nemění. Einsteinova teorie žije dál, čas i prostor fungují pořád stejně. Příjemná vesmírná jistota v dnešním lehce nejistém životě na Zemi.

Psáno pro Literární noviny