Není Jansta jako Hušák

Málokdy se vidí tak přesvědčivé mediální vystoupení, jaké předvedl šéf ČSTV Miroslav Jansta nedávno v pořadu Hyde Park na České televizi. Hovořilo se o Sazce a Hušákovi, o sportu, penězích, politice i o tom, proč Jansta zrazoval Stanislava Grosse od toho, aby se stal premiérem („byl na tu funkci moc mladý“).

Debatu vedl zkušený redaktor ČT Lukáš Dolanský, ale Jansta si rozhovor v podstatě přivlastnil. Odpovídal věcně a otevřeně, nemlžil. Řešila se i provize přes 100 miliónů korun za jeho služby pro ČSOB, právnicky obratně z celé záležitosti vybruslil. Jansta působil jako nadprůměrně schopný a inteligentní člověk, který své sportovní angažmá nespojuje se snahou přivydělat si. Což ho odlišuje od většiny méně zručných sportovních bafuňářů, především pak těch, které si Aleš Hušák kupoval odměnami, funkcemi a dalšími prebendami.

Věc má samozřejmě i druhou stránku. Jansta má silný vliv, je členem ČSSD, měl i má čilé kontakty s politiky a vysokými úředníky. I Janstova minulost je barvitá, ať už jde o členství v KSČ, uvedení jeho jména v seznamech StB, finanční záležitosti spojené s politikou atd. I nyní má vedle sebe lidi zvláštního ražení, jako například fotbalového šíbra Miroslava Peltu.

Při pohledu na obratného Janstu nešlo neuvažovat o hranici, která vede mezi odbornými schopnostmi, profesními ambicemi a obecnou lidskou morálkou. Zatímco takový Hušák, bezesporu silný a (všeho)schopný manažer, už dávno mez únosného překročil a pasoval se do role orientálního sultána, Jansta balancuje mnohem lépe a s větším rozumem.

Ostatně přesně tenhle problém ilustroval i další nedávno vysílaný pořad, dokumentární snímek Divadlo Svoboda, který o scénografovi Josefu Svobodovi natočil jeho vnuk. U Svobody se svár mezi profesionálními, uměleckými a zároveň etickými otázkami koncentroval v míře téměř absolutní. Aktivní spolupracovník StB a člen KSČ, v osobním životě záletník, vytvořil monumentální a úchvatné dílo, které obohatilo divadelní umění druhé půlky 20. století. I Václav Havel o něm v dokumentu mluvil s respektem. To jsou paradoxy, chce se říct právě Havlovými slovy.

Psáno pro rubriku Medialýza týdeníku Literární noviny