Rozhovor s Dominikem Haškem: o golfu i hokeji

(GOLF) Golf už prý není v módě, naopak „in“ je kolo. Zvláštní, protože kolo je ve fóru už asi tak sto třicet let. Nicméně hokejový brankář Dominik Hašek tuto skutečnost potvrzuje. Své nejaktivnější golfové roky má už za sebou a dnes jezdí víc na kole. Na silničním. Stále chodí hrát hokej a pořídil si také psa. Na golf mu moc času nezbývá, a to i přes to, že má apartment přímo na golfovém hřišti.

Sledoval jste letošní debaty o kvalitě českého hokeje po mistrovství světa?

Diskuse jsou vždycky prospěšné, a protože hokej je národní sport, lidi baví si o něm povídat. Je to běžná věc. Je pravdou, že výsledky nejsou v posledních letech tak dobré, jako v minulosti. Pořád si však myslím, že patříme do světové špičky. Kanada na mistrovství předvedla, jaká je její síla. Je před všemi ostatními. Ale Rusko nebo Švédsko dokážeme porazit. I když nepatříme mezi dva nebo tři nejlepší týmy, stále jsme v první pětici, šestici. To je bez debat.

V čem je hlavní problém českého hokeje?

Je jich víc, ale hokej je dnes bohužel drahý sport. Měli jsme vždycky silnou a početnou základnu, jenže dnes nenajdete tolik rodičů, kteří si mohou dovolit platit tisíc, patnáct set korun měsíčně a ještě dětem kupovat vybavení. Někteří rodiče šestiletých dětí už předem vědí, že to nezvládnou a vybírají jiné sporty. Mí rodiče platili stovku ročně a měli jsme všechno zadarmo. Led, výstroj i jídlo, když jsme jezdili po turnajích. To je dnes jinak. Není podpora a děti chybí.

Co jste říkal na aféru s úplatky v mládežnickém hokeji? Je to skutečný problém, nebo spíš mediálně zveličený?

Korupce je bohužel součástí naší společnosti. To je fakt. Ale na rozdíl od Luďka Bukače nebo Slávy Lenera si nemyslím, že chyba je i v rodičích. Rodiče vždycky pro své děti dělají, co mohou nejvíc, to je normální. Pokud je někde chyba, tak ve funkcionářích a trenérech, kteří si od rodičů peníze vezmou. Naprosto neomluvitelné! Ti, kteří tohle někdy udělali, nepatří do hokeje. Na to musí kluby i svaz dbát.

A jací jsou vlastně samotní trenéři? Změnil se nějak jejich přístup od vašich klukovských začátků?

To je pro mě hodně těžká odpověď. Když jsem byl kluk, vůbec jsem se o podobné věci nestaral. Hrál jsem hokej a byl jsem rád, když jsem mohl chytat. Radoval jsem se z vítězství. Ať už se něco špatného dělo nebo ne, šlo to mimo mě. U nás se to ani nikdy neřešilo – anebo se to odehrávalo za zavřenými dveřmi rodičů. Od sedmnácti jsem pak byl jedničkou v prvním mužstvu, tudíž jsem se s podobnými praktikami nesetkal. Dneska sice dělám pro Síň slávy, spolupracuji s hokejovým svazem, s Pardubicemi, ale do podobných věcí vidí hlavně ti, kteří trénují děti a mládež denodenně.

Je to složité. Když tatínek hráče koupí klubu dresy a zaplatí cestu na turnaj, tak je to určitý tlak na trenéra, aby dotyčný kluk dostal šanci. A pokud jsou dva kluci stejní, asi bych i pochopil, že dítě „od sponzora“ může mít jistou výhodu. Ale zcela nepřijatelné je, když by měl trenér dát šanci klukovi od sponzora v případě, že by tím měl být upozaděn lepší hráč.

Je něco takového možné i v USA nebo Kanadě? Také tam rodiče dávají ilegálně statisíce, aby jejich děti mohly víc hrát?

Především si myslím, že když otec přinese veřejný sponzorský dar, koupí dresy nebo hokejky, zaplatí led a podporuje klub, tak na tom není nic špatného. Kluby to potřebují. Jinak to ani nejde finančně utáhnout. To je správná věc, která pomůže všem hráčům.

Druhá věc je nastavení systému. Neznám podrobně evropský, například ve Švédsku, ale v USA a Kanadě si děti do patnácti, šestnácti, vše hradí samy. Tam je hokej ještě dražší. Buď koupíte celou výstroj novou, a to stojí majlant, nebo z druhé ruky, přes výměnu, burzu atd. Existují i podpory, ale v drtivé většině vše zaplatí rodiče. Teprve když se dostanete do juniorského mužstva, platí to klub.

To znamená, že dnešní nejlepší hráči z Kanady jsou všichni ze solidně postavených rodin, minimálně ze střední třídy?

Stoprocentně. Ale tam je střední třída daleko širší.

Je v zámoří etická úroveň ve sportovním dění vyšší než u nás?

Určitě. Na stadionech rozhodně. Když jsem se v Česku chodil dívat se na svého syna na hokej, hrál tehdy za žáky, a slyšel okolo stojící rodiče, jejich hlasité poznámky a komentáře, často jen nadávky na hráče a rozhodčího, tak to je nebe a dudy. Základní slušnost je v zámoří úplně jiná. Kdyby tam někdo takhle křičel, tak ho vyvedou. Ale mluvím o komunitách, kde jsme žili my. Nemůžu posoudit, jestli to platí i v jiných sportech pro některé čtvrti například na Floridě, kde rodiny třeba vycházejí z jiných poměrů.

A pokud jde o chování uvnitř klubu, v případě funkcionářů?

Podívejte, politika ve sportu je všude stejná. Taky tam byly tlaky, nespokojenost s trenérem, rozepře mezi rodiči. Viděl jsem maminku, jak se hádá s trenérem, proč ten její nedostal šanci. Proč jiný hrál tolik. A proč ten další nehrál přesilovku. Běžné věci – nemalujme si to růžovými barvami. Ale jde o formu a celkovou kulturnost. V tom je velký rozdíl.

Jaké postavení má golf mezi ostatními sporty v USA?

Je velikou a velmi viditelnou součástí amerického způsobu života. Především pokud jste bohatší – a hokejisté určitě patří mezi pět procent nejbohatších. V tomhle prostředí je golf samozřejmostí, hraje ho každý. Když jsem přišel do Detroitu na začátku sezóny, první otázka zněla: Jak ti šel golf? Až potom se mě zeptali: A jak jsi připravený na hokejovou sezónu? Hokej a golf na sebe přirozeně navazovaly.

Golf je v USA výrazem příslušnosti k určité komunitě, má vedle sportovního i velký společenský rozměr. Je to životní styl. Samozřejmě, pokud chcete patřit do klubu, musíte být minimálně střední třída, skoro bych řekl ta vyšší střední. Ale hrát golf na publicu může každý. Řekl bych, že v zámoří je pro zhruba šedesát až sedmdesát procent populace golf zcela dostupným sportem. A i pro chudé kluky a holky existují četné podpory.

Hrál jste v USA často, když jste tam působil jako hokejista?

Začínal jsem asi tak v roce 1996 nebo 1997, jezdili jsme s klukama na Floridu a do jižních států. Golf mě bavil, ale nikdy jsem mu nepropadl úplně. Od začátku jsem k němu měl trochu jiný vztah než ostatní.

V čem?

Měl jsem problém, že všichni moji spoluhráči hráli dobře. Začali trénovat a za rok byli pod 90. Ti lepší i pod 80. Jak uměli švihat hokejkou, denně vystřelili 100 nebo 200 puků, tak to tam prostě měli. S tím nejde hrát golf blbě. Jenže já ty puky nestřílel, ale chytal.

Nejlepší motivací je, když se člověk zlepšuje. Ale i když jsem trénoval, byl jsem rád za 100 ran. To se mi moc nelíbilo. Tak jsem si řekl, že to nebudu přehánět a začal jsem chodit jen na akce, když mě někdo pozval. Tak to dělám vlastně dodnes.

Jsem pravák, píšu, kreslím a hraju tenis pravou – ale golf hraju od začátku nalevo. Zkoušel jsem se přeučit, vzal jsem si i trenéra, jenže to nemělo smysl. Přitom patuju napravo. Původně jsem sice patoval taky na levou stranu, ale když jsem jednou zahrál asi ze čtyř metrů čtyřpat, ve vzteku jsem patr zahodil. Skončil na stromě a nemohl jsem ho sundat dolů. Tak mi kamarád z flightu půjčil svůj, pravý. Než jsem došel k osmnácté jamce, věděl jsem, že v patování jsem pravák.

Jaké místo má teď golf ve vašich volnočasových aktivitách?

Určitě menší, než před pěti, deseti lety. Pořídil jsem si psa, ten zabírá hodně času. Jezdím i víc na kole, vždycky tak hodinku dvě po ránu, dvacet až čtyřicet kilometrů na silničím, to jede rychleji. Například okolo Berouna jsou nádherné trasy. A o víkendech zase často jezdíme s partnerkou na horském kole. Nejdu už hrát golf každý týden, spíš jednou za měsíc.

Proč jste si pořídil psa?

Já už psa měl, zlatého retrívra. Tohle je setr, lovecký pes, má vystavovat bažanty a pernatou zvěř, a když se mu věnujete, je to fajn. Mně se hrozně líbil.

Na golfové hřiště byste s ním nešel?

Nevím, jestli bych vůbec mohl. Asi by ho to ale moc nebavilo. A kdyby tam proběhl nějaký zajíček, dokážu si představit, co by nastalo. Takže ho raději na golf nevodím.

Jaké další sporty dnes děláte?

Už moc nemůžu běhat, bolí mě kotníky. Hrál jsem fotbálek, squash, ale to jsem musel omezit. Nyní chodím občas na ping pong. A každou středu na hokej, do obrany. V zimě lyžování, to mám moc rád.

Přenesl jste si něco z hokeje do golfu? Po technické nebo mentální stránce?

Po technické stránce ne. O hokejistech se říká, že nemají čistý švih, což je asi pravda, jenže když se podíváte na Jardu Špačka, Petra Nedvěda nebo Martina Ručínského, tak hrají 250 metrů daleko. Pak není co řešit. Po mentální stránce je společné oběma sportům soustředění. Na golfu i v hokeji se musíte hodně koncentrovat.

Vedl jste ke golfu i své děti?

Ano, syn skončil s hokejem ve třinácti, naučil se golf a dnes mě bez potíží porazí. Dceru ale baví hudba a umění; řekla, že golf je pitomost a proč by tam chodila. Přitom má asi největší talent. Míček vždycky trefila dobře.

Myslíte, že se svým přístupem ke golfu lišíte od běžného českého hráče?

Asi se liším hlavně tím, že dávám přednost autíčku. V Česku se to moc nenosí a je to správné: golf by měla být chůze. I v Americe vědí, že by měli chodit. Taky jsme si často říkali, že bychom měli jít. No ale nakonec jsme si vždycky vzali autíčko.

Já to prostě mám rád: vezmu kárku, dám si tam pivo, na deváté jamce se stavím v klubovně. Jsem trochu línejší. Ale stejně se projdu, k míči, na grýnu a podobně. Jen ujdu místo osmi kilometrů dva.

V Americe taky berou golf mnohem uvolněněji, spousta věcí je jim fuk. V Česku je to víc upjaté a český golf je soutěživější. Když jsem se do Čech vrátil, každý se mě ptal na hendikep A já nevěděl, co to je! Někdo hraje za 80, jiný za 90, někdo za víc, ale to je vše. I hráči, kteří nebudou nikdy nic pořádnýho hrát, si to furt počítají a kontrolují. Já si vždycky říkal: co blázníte? Nějak se to tam dostrká a hotovo. Asi nejsem typický český golfista.

Hrajete golf už skoro dvacet let, jak se za tu dobu v českém prostředí proměnil?

Ta změna je veliká, toho si nelze nevšimnout. Vzniklo množství hřišť, golf už je i finančně relativně dostupný. Pohled na golf nebyl koncem devadesátých let ideální, i to se velmi změnilo. Společnost bohatne a s tím přichází i změna možností a postojů. A pokud se té větší části české společnosti bude dobře dařit, bude to mít golf u nás čím dál lepší.

Nejlepší čeští hráči jsou zatím na úrovni třetí evropské ligy. Jaký je obecně recept na sportovní růst a úspěch?

Nezměníme jednu věc, a tou je tradice a počet obyvatel. Jsme malá země a golf se tu hraje v širší populaci deset, patnáct let. Nemůžeme se srovnávat se Španěly, Švédy, ani s Francouzi. Hodně záleží na trenérech, i ti u mládeže musí mít velké zkušenosti a musí jich být hodně, aby byli všude k dispozici. Golfové úspěchy neudělají jen sami hráči, ale stejnou měrou lidé okolo golfu.

Velkou roli hraje i obecná viditelnost daného sportu a v Česku není golf často v televizi, tedy alespoň na všeobecně dostupných kanálech. V USA jsou majory v přímých přenosech na hlavních stanicích. S tím souvisí i otázka vzorů, protože když můžete zblízka vidět ty nejlepší, daný sport je vám bližší. Klára Spilková je ve světovém žebříčku na dvousté pozici, to je určitě fajn, ale chtělo by to mít někoho v první stovce. A spíš víc hráčů než jednoho. Dřív nebo později tam nějaký český kluk či holka taky bude, ale nemůžeme chtít být hned dobří ve všem. V hokeji jsme tradici budovali dlouhé desítky let.

Pokud jde o individuální předpoklady, velkou roli samozřejmě hraje talent. A pak motivace. Ten kluk nebo holka prostě musí moc chtít. A hodně pro to musí udělat. Záleží i na tom, jestli chcete být vynikajícím hráčem v první padesátce, nebo být jen tzv. dobrý, třeba okolo třístovky. A spokojíte se s tím, že jste jen v té sportovní společnosti. I to koneckonců není k zahození.

Předpokládám, že vy sám jste ve své kariéře opravdu hodně chtěl.

Určitě. Měl jsem obrovskou motivaci, toužil jsem být členem mužstva a v něm se prosadit. Samozřejmě jsem prošel i neúspěchy, ale to člověk musí překonat. To k tomu patří. Je ovšem pravdou, že kolektivní sport je jiný, jste hnán celým mužstvem. V golfu jste na to sám a jen vy rozhodujete o úspěchu, nebo neúspěchu. Určíte si, v kolik ráno vstanete, kolik míčů odpálíte, a kdybyste měl pocit, že na vás trenér moc tlačí, můžete ho vyměnit. V kolektivních sportech vás to strhává samo. V golfu se musíte víc překonávat.

Často ti nejlepší sportovci pocházejí z průměrného prostředí, někdy i celkem nízkého. Museli cestou nahoru stále bojovat. Je i tohle klíčová složka?

To je samozřejmě vynikající hnací motor, to může být důležitou součástí té zmíněné motivace. Když jste chudší a rodina vás podporuje, když dokonce sám vidíte, že okolí přináší nějaké oběti, tak to je silná motivace. A je to pro hráče pak lehčí naučit se bojovat, než když vyrůstáte v prostředí velkého dostatku a vždycky máte ty nejlepší botičky, nejlepší značkový kraťasy a nejzářivější golfový bag. Pak vás to trošku nabádá k lenosti. A třeba se vám víc líbí ten životní styl, ne výsledky a úspěchy. Tiger Woods asi taky chtěl mít jako kluk značkové oblečení, ale on chtěl hlavně vždycky vyhrávat, porážet ty druhé kluky. Musí to být uvnitř člověka. Když pocházíte z běžného prostředí, někdy i chudšího, je to pro sportovní vývoj lepší, než když už se narodíte jako král.

Máte apartment v Berouně, přímo na golfovém hřišti. Vybral jste si tohle místo právě kvůli golfu?

Mně se líbilo ze dvou důvodů. Jednak kvůli golfu, to je jasné, ale stejně velkou roli hrálo i okolní prostředí, příroda. Lesy, řeka, výhledy na Křivoklátsko. To je nádhera. A hřiště mám rád, protože je o něco lehčí, většina jamek je hratelných. To mě baví.

Rozhovor vyšel v časopise Golf Digest 7/2015