Příběh hřiště: Beroun Golf Club

(GOLF) Berounské hřiště je v kontextu českých golfových areálů trochu výjimečné. Nejde jen o to, že se jedná o hřiště privátní, tedy určené v prvé řadě pro členy klubu. Beroun je dosud jediný projekt na českém území, kde je golfový areál nedělitelně spojen s velkou výstavbou jednotek pro bydlení.

Domy vznikly i v okolí Čeladné, na Černém Mostě, staví se u Albatrossu, v plánu jsou už delší dobu vily u Konopiště. Ale v Berouně koncept bydlení+golf, který je především v USA běžný, už dotáhli i do úspěšného finále. Či spíše dotahují, protože v současnosti se realizuje poslední etapa výstavby z celkových tří. Ale pojďme do doby těsně po roce 2000.

Byty nemusely být

Na začátku projektu stál bývalý emigrant, podnikavý jedinec jménem Hynek Basák. Ten projevil v roce 2001 zájem o zdejší pozemky na okraji města, jejichž rozloha byla zhruba 100 hekatrů. Basák se zkušeností ze zahraničí věděl, že kombinace bydlení+golf je ekonomicky výhodná, zajišťuje hřišti solidní existenci. Od začátku uvažoval o privátním hřišti s rezidenčním bydlením.

Prostor byl vybrán dobře: svažitý terén s dalekými výhledy do údolí Berounky i Litavky, orientován jihozápadně. Blízko města a zároveň oddělen. Od roku 1945 až do 90. let tu sídlila armáda, někdejší vojenský prostor pak ležel ladem. Málokdo si uvědomuje, že Beroun je v zásadě revitalizačním, environmentálně pozitivním projektem. Nejenže bylo území zušlechtěno, ale díky vzniku hřiště nebyl celý přírodní postor pokryt hustou zástavbou satelitního typu. Kromě souboru domů ve vyšší části hřiště tu jsou jen louky, tráva, stromy a voda.

Basák své plány na přelomu let 2006/2007 dovedl až k budování hřiště, během půl roku se tehdy prostavělo přes 50 miliónů korun. Jenže se ukázalo se, že projekt není dostatečně krytý. Vše hrozilo průšvihem – a to je ještě velký efemismus. Aby věc neskončila v soudních síních, bylo potřeba sehnat někoho, kdo do projektu vstoupí a zaplatí ho.

Už v tuto chvíli působil v berounském projektu ing. Vojtěch Matějček, který předtím dělal deset let na nedalekém karlštejnském hřišti ředitele. Člověk se zkušenostmi, díky předchozímu pracovišti i s četnými kontakty, který si už tehdy vybudoval v golfovém světě dobrou pověst. Právě díky Matějčkovi se investora podařilo sehnat. Byla jím jihokorejská firma Kos Wire, resp. její majitel pan Hong. Kos Wire je celosvětovým výrobcem drátů, i u nás má továrnu u Lovosic. Firma v té době vlastnila po světě několik golfových resortů, například hřiště i zimní sjezdový areál u Soulu, hřiště v japonském Otaru, její sesterská firma golf resort Twins Dove také ve Vietnamu. Pan Hong v prosinci 2007 celý projekt koupil a okamžitě uhradil dlužné desítky miliónů. Navíc zajistil další finance na dokončení. Peníze šly z přímých zdrojů, nikoli z úvěrů. Jen hřiště si vyžádalo více než 100 miliónů korun, klubovna (včetně venkovního i vnitřního bazénu, fitness, sauny atd.) dalších 100 milionů, rezidenční část 250-300 miliónů. Dohromady zhruba půl miliardy.

Je zajímavé, že Korejcům tehdy nešlo ani tak o výstavbu domů, ale především o hřiště a golf. Sekci bydlení se však podařilo udržet při životě, a to i přes fakt, že po roce 2008 vypukla krize v realitách a rozhodně to nevypadalo na sukces. Jenže dnes je vše jinak, i díky realitním investicím může berounský projekt žít a také se už blíží k hranici výdělečnosti.

Členové (ne)bydlící a (ne)hrající

Na hřišti se poprvé hrálo na podzim roku 2008, tehdy na devíti jamkách. O rok později bylo otevřeno zbylých devět. Design navrhl Kanaďan Les Furber, který projektoval již v půlce 90. let karlštejnské hřiště. Berounské má podobnou koncepci, terén je shodný, s poměrně velkým převýšením. Beroun je však přívětivější, především metricky o něco lehčí: Karlštejn má ze žlutých 5 839 metrů, Beroun 5 581.

V první etapě vzniklo v horní části hřiště přes padesát jednotek: 23 domků, 27 bytů a 5 samostatných vil, další dvě se nyní staví. První majitelé se sem stěhovali v roce 2009. V druhé etapě v letech 2012 – 2014 vyrostl ve spodní části velký bytový dům. Opět okolo 50 jednotek. I ten je už hotový, vše prodáno. V současnosti se buduje poslední realitní část, opět okolo padesáti jednotek, rovněž dole u klubovny.

V existujících sto obytných jednotkách nežijí jen golfisté. Zhruba 20% kupců si pořídilo nemovitost, aniž by golf hráli. Líbilo se jim místo, příroda okolo, celkové pojetí bytů. „Pro někoho je zdejší bydlení něco jako chalupa na víkend nebo přes léto, přičemž se ale o nemovitost nemusí starat. Někdo tady bydlí celý rok a k místu má silný vztah,“ říká Vojtěch Matějček. Základní směřování projektu/areálu se podle něj od počátku nemění: „Budeme hřiště postupně uzavírat, aby bylo jen pro členy klubu a jejich hosty. Pro veřejnost bylo už zcela uzavřeno v pracovní dny odpoledne a o víkendech, teď rozšiřujeme úplné uzavření i o pátky.“

Beroun Golf Club má dnes 285 členů, nejsou však mezi nimi jen majitelé místních realit – těch je naopak jen menší část, většinu tvoří členové „bez bydlení“. Roční členský poplatek je 36 000 korun. Menší část členstva by dokonce byla ochotna platit více jen pro to, aby bylo hřiště kompletně uzavřené už teď. Pro větší část by však zvýšení poplatků nebylo ekonomicky přijatelné, i proto je provoz zatím kombinovaný. Čím více ale bude členů klubu (maximum je zhruba 500) tím více bude sílit uzavírání.

Komunita členů golfového klubu se dá rozdělit na tři hlavní skupiny. V jedné jsou rezidenti, tedy lidé, pro které je hlavní to, že zde bydlí a ke golfu mají „rekreační“ vztah. Druhou tvoří „sportovci“, tedy lidé s velmi aktivním vztahem ke golfu, využívající hřiště často. Třetí skupinou jsou „berouňáci“, tedy ti, kteří mají kořeny v Berouně a chtěli si zde prostě pořídit dobré bydlení a k tomu i hrát.

Hlavní motivem vstupu do klubu je chuť po oddělenosti a soukromí. Někdo klubovým životem žije intenzivněji, někdo se i nadále odděluje a chce svůj klid. Někdo vstoupil z důvodů prestižních, někdo si bydlení pořídil jako investici, někdo se tu skutečně cítí jako doma. To má ovšem i svoji druhou stránku: „Jsme samozřejmě rádi, že lidé vnímají celé prostředí jako svůj domov, ale někdy bychom přeci jen potřebovali, aby se zde ve společných prostorách nechovali úplně „jako doma“. Přece jen jsou tu i ostatní členové,“ říká s úsměvem šéf areálu Vojtěch Matějček.

Berounský projekt je živoucí a jde úspěšným směrem. Vedle Matějčka, který brzy oslaví deset let „ve firmě“, tu působí i další lidé již dlouhé roky – a to je vždycky známka, že věc funguje. Do budoucna se nepočítá ani s nějakou zásadní renovací hřiště, jen by tu k desetileté existenci chtěli pár věcí (i jamek) doladit i pozměnit. Aby pak mohli skutečně říci: Hotovo.

Slovo z hřiště

Ing. Vojtěch Matějček, šéf areálu Beroun Golf Clubu, jednatel společnosti TYFANNYS

Ani po dvaceti letech v golfovém byznyse o sobě nemohu říci, že jsem ten správný golfista. Hendikep nic moc, na dovolené skoro nehraji a mistrovský golf sleduji pouze tehdy, když je něco opravdu důležitého a neznalostí by se člověk vyčlenil z kolektivu.

Měl jsem přitom obrovské štěstí. Na Karlštejn jsem nastoupil v roce 1996, ve třetím roce provozu, bez znalostí oboru a s jediným zadáním – postavit zde klubovnu a tréninkové zázemí pro PGA European Tour 1997. To štěstí spočívalo v tom, že v rámci příprav Volvo Masters jsem mohl spolupracovat s těmi nejlepšími profesionály z PGA, kteří turnaje zajišťují. Spolu s návštěvou golfových resortů v Británii, Španělsku, na Floridě a v Dubaji jsem se tak mohl do oboru docela rychle dostat. A začít pracovat na absolutní špičce, mezi kterou Karlštejn již od počátku patřil a stále patří. Rád na těch prvních deset let vzpomínám, a to i přesto, že většina mé práce spočívala v nepřetržitém potýkání se s CHKO Český Kras, nejdříve o stavbu klubovny, pak i třetí devítky.

Berounských deset let mělo obdobný charakter. Zase to nebylo tak moc o golfu, ale o vybudování areálu, tentokrát od prvního kopnutí a prvního prodaného fee. Deset let orámovaných bojem o získání pozemků, na kterých hřiště leží. Ani armáda, ani město nebyly lehkými soupeři. V zákulisí všech těch nesčetných jednání je obrovské množství osobních zájmů, sympatií a antipatií, které je nutno překonat a sladit. A k tomu výstavba, provoz a znovu výstavba, tentokrát domů a bytů. A jejich prodej.  Jak má mít člověk potom čas a chuť na golf?!

Ne, tak to není. Golf je nádherná hra, která člověku dá radost, i když ji hraje špatně. Komunita lidí na golfu je úžasná, pomineme-li ta statistická tři procenta těch, kteří se vám budou snažit zkazit den. Ale které člověk potká kdekoli. A navíc, těch zbývající 97% jsou přátelští a tímto sportem i u nás poznamenaní lidé. Pravidla golfové hry, nádherná příroda, která hřiště většinou obklopuje, i snaha o své vlastní každodenní zdokonalování, které je podstatou golfu, z nich dělá určitou specifickou skupinu, která dokáže ocenit, když služby, které poskytujeme nebo snažíme se poskytovat, jim přinášejí tolik potřebný relax a odreagování od běžných problémů.

Těch dvacet let na dvou golfových hřištích, to je obrovský dar. Dar možnosti pracovat koncepčně, rozvíjet věci postupně a vytvářet si přátelské pracovní vztahy. A deset let v Berouně s tak neuvěřitelně laskavým člověkem, jakým je Chairman Hong, to je jako sen. Snad ještě nějaký čas potrvá.

Článek vyšel v časopise Golf Digest