Nové časy českých golfových trenérů

(GOLF) Jak se dnes vede golfovým profesionálům, kteří učí? Je to stále dobré živobytí, anebo se s úbytkem nových golfistů situace změnila? A jaký vztah zaujímají profesionálové k nově vytvořené instituci „Trenéra golfu České golfové federace“, což jsou někdejší cvičitelé?

Navazuji tímto i na nedávný článek Golf vás mohou učit trenéři PGAC, ale i ČGF , kde jsem o cvičitelích-trenérech psal. Na otázky nyní odpovídá TOMÁŠ GRYC (31), golfový profesionál a pedagog na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Jako člen vedení české PGAC má na starosti právě otázku vzdělávání – byť, jak zdůrazňuje, v tomto rozhovoru prezentuje především osobní náhled na věc.

Kolik má dnes česká PGAC členů?

Zhruba 250. Většina jsou trenéři, učitelé hry. Hrajích profesionálů je dvacet až třicet.

Jaký je zájem o to stát se profesionálem?

Zhruba stejný jako v minulosti, ročně přibývá okolo patnácti nových členů. Věkový průměr je asi třicet let. Rozdíl je v tom, že nemalá část hráčů se chce stát profesionálem proto, aby si zvýšila svoji golfovou kvalifikaci, posunula znalosti a hru na vyšší úroveň. Golfovému učitelství se nechtějí věnovat. Přímo deklarují, že nemají zájem se trénováním živit.

Máte přehled o tom, jak si dnes trenéři PGAC v praxi stojí? Zda si například všichni vydělají na živobytí?

Konkrétní přehled neexistuje, ale určité povědomí máme. Víme, že v současné chvíli není pro všechny trenéry dostatek místa. Mít nějaký průměrný měsíční příjem, přičemž jeho výše je samozřejmě velmi individuální, to se podaří zhruba polovině až dvou třetinám našich členů. Ale mnozí z nich mají vedle trenérství ještě další zaměstnání, často mimogolfové. Platí to i v případě, že mají čtyři lekce denně, pět dní v týdnu. Za tento pracovní objem lze už získat poměrně dost peněz, ale oni přesto pracují ještě jinde.

Změnila se situace v porovnání s dobou před deseti lety?

Kdo se dokázal dobře živit tehdy, tomu se práce nezměnila, protože má relativně stálou klientelu. Mezi takovými trenéry bychom těch „padlých“ našli naprosté minimum. Jenže za posledních pět let přibylo okolo jednoho sta nových profesionálů. Právě mnozí z nich mají potíže uživit se, najít si stálou pozici.

Kde dnes profesionály najdeme nejčastěji? Působí v klubu nebo jsou volnými trenéry, tedy trochu pejorativně řečeno: rohožkáři?

Bohužel převažuje typ volného trenéra. Že by profesionál učil pro klub a byl dokonce jeho zaměstnancem, takových je naprosté minimum. Odhaduji, že zhruba třicet procent trenérů má alespoň rámcovou dohodu s klubem, zatímco sedmdesát procent jich je volných, tedy oněch „rohožkových“.

Proč tomu tak je? Tradice říká, že profesionál by měl být spojen především s klubem.

Ani mnohde ve světě to dnes není jiné. Snad jen ve Velké Británii nebo ve Skandinávii bývá propojení profesionála a klubu pevné. I tak ovšem není často plným zaměstnancem. Prakticky jedinou zemí, která jasně deklarovala, že profesionál by měl být klíčovou osobou v klubu, je Švédsko. Tam se to prý podařilo až po třiceti letech snažení. To je i má dnešní vize, osobní přání: aby profesionál nebyl jen učitelem hry, ale měl v klubu a na hřišti i další povinnosti a funkce, působil třeba v marketingu, měl dozor nad hřištěm atd.

Co je pro to možné v našich podmínkách udělat?

Samozřejmě se to prvé řadě týká samotné PGAC, přesněji nároků, které klademe na žáky. Měli bychom produkovat profesionály „vyššího typu“, posunout vzdělávání i do jiných směrů, než je výuka hry. Ale je potřeba dosáhnout i druhé klíčové věci: správného vztahu s naší národní golfovou organizací, tedy Českou golfovou federací. Abychom jim byli rovnocenným partnerem, abychom cítili, že ČGF nás směrem ke klubům podporuje.

Pojďme k aktuálnímu tématu: někdejší cvičitelé, nyní trenéři golfu ČGF. Jaký je mezi členy PGAC názor na jejich trenérskou úroveň?

Obecně jsou profesionálové co do znalostí a dovedností podstatně výše než cvičitelé. Z toho pohledu také nepředstavují členům PGAC nějakou konkurenci z hlediska živobytí. Paradoxně – a bohužel nutno přiznat – i mezi cvičiteli golfu jsou takoví, kteří svojí úrovní převýší některé profesionály. Samozřejmě znám případy z praxe, kdy cvičitel chodí za klienty profesionálů a podbízí se nižšími cenami. Ale to už nemá s etikou golfovou, profesionální, ale i obecně lidskou nic společného.

Co podle vás vedlo hráče-amatéry k tomu, aby se stali cvičiteli?

Řekl bych, že ekonomický zájem byl tím významným. Na druhé straně tuto situaci umožnili sami profesionálové, protože jejich finanční podmínky byly mnohdy přemrštěné. Transparentně se to projevuje při práci s dětmi – rodiče nejsou ochotni a schopni platit dětem měsíčně mnoho tisíc za golfové tréninky. Nelze se pak divit, že se na profesionály představitelé hřišť a klubů neobraceli, když profík o práci s dětmi hlavně z finančních důvodů nestál. Jenže právě o tohle by se měli profesionálové starat: o dětské akademie, mládežnický golf, nábor dětí do golfu vůbec. Tak je to ve většině dnešních sportů, noví zájemci se rekrutují z řad nejmladších. Golf v minulosti těžil z toho, že ho masivně začínali hrát dospělí, střední generace, ale to už je dnes pryč.

Jak by podle vás měl vypadat učitelský systém v golfu? Se vznikem trenérů golfu ČGF dochází k posílení dvojkolejnosti. Jsou tu nyní trenéři ČGF i trenéři PGAC.

Situace v golfu by měla být stejná jako v jiných sportech. Nejnižší trenérská skupina je zároveň nejpočetnější, nad ní je skupina vyspělejších až nejvyspělejších, kteří ovšem už jsou profesionálové. Obě složky by měly být spojené, nikoli rozdělené na trenéry ČGF a trenéry PGAC. Celá otázka golfového vzdělávání by měla být řízena společnou silou profesionální organizace a národní golfové organizace, tedy PGAC a ČGF.

Ano, někteří zájemci o učitelství budou muset být vzděláváni jako amatéři. Osobně také akceptuji, když začínající trenér-amatér trénuje pod supervizí profesionála děti, úplné začátečníky. Třeba v případě velkých klubů je to logické. Ale vždycky tam musí být návaznost na profesionála, což za současně nastavených pravidel příliš nevidím.

Musím také připomenout, že formát, kdy klub má ve svém rámci nějakého amatérského hráče, který je zároveň „trenérem“, je v zahraničí velice vzácný. Mnozí zahraniční profesionálové vůbec netušili, že existuje systém, v němž může učit golf někdo, kdo není PRO. Kultura golfu je v tradičních zemích nastavena tak, že to nikoho ani nenapadne.

Znamená to, že třeba v USA nebo ve Velké Británii nenajdete žádné hráče-amatéry, kteří by pomáhali cvičit a vychovávat jiné hráče?

Pokud existují, tak především na úrovni dobrovolné pomoci. Jsou to například rodiče, kteří pomáhají týmu, v němž mají své dítě. Pravděpodobně mohou inkasovat peníze za náklady na cestovné, ale to je vše. Zároveň se však všude na světě potýkají s tím, že si kluby najímají hráče, kteří mají různé pofidérní trenérské kurzy a jim svěřují výuku. Míra je vždy závislá od vyspělosti dané země a její golfové tradice.

ČGF argumentovala, že za vznikem cvičitelů je snaha dodat potřebný počet učitelů do všech klubů, tedy i tam, kam se členové PGAC nehrnou. I dnes nebudou mít o mnoho klubů profesionálové asi zájem. Role amatérských trenérů je tedy v našem prostředí pochopitelná.

Před deseti, možná ještě pěti lety to skutečně byly relevantní důvody. Ale dnes to už nemusí platit. Jak jsem řekl, je zde přes 220 učících profesionálů a hodně z nich hledá své místo působení.

Dnes vcelku běžná taxa profesionála okolo 1 000 korun za šedesátiminutovou golfovou lekci je ovšem dvojnásobkem běžné ceny sportovního tréninku v Česku – tenisového, lyžařského, fitness aj. I díky tomu se zde určitě vytvořil prostor pro druhý a levnější typ trenérství.

Jistě, tato situace opět vychází z reality před nástupem ekonomické krize. Tehdy tu byl poloviční počet trenérů, bylo mnoho nových zájemců o hru, kdekdo nastavil cenu vysoko a trh ji akceptoval. I dnes bude mít část profesionálů i nadále cenu za lekci vyšší – a proč ne, když mají své kvality a především klientelu, která je ochotna to platit. Na straně druhé jsou tu profesionálové, kteří nežádají tolik. I někteří z těch, kteří se podílejí na přípravě české reprezentace, mají standardní taxu 600 korun za 60 minut tréninku. Je jasné, že golfoví profesionálové by neměli být nějaká nedostupná elita. Měli by jít blíže potřebám klubů a chápat ekonomickou realitu. Mnozí tak ostatně už činí.

Oficiální reakce PGAC na zveřejnění nového Kvalifikačního řádu trenérů golfu ČGF byla diplomatická, poslední věty však naznačily, že se s ním ne zcela souhlasíte.

Nešťastný je podle mne především název „trenér golfu ČGF“. To označení už v sobě jasně obsahuje sdělení, že dotyčný by měl dané činnosti hluboce rozumět. Domnívám se, že tomu tak není – při vší úctě k nastavené míře vzdělávání trenérů ČGF. Postoj PGAC při jednáních s ČGF, a to skutečně zdůrazňuji, byl vždy ten, že vnímáme cvičitelství jako úvodní stupeň golfové výuky, který má své jasné hranice a nemůže nahrazovat práci profesionála.

Kdybych měl dosud nám známé reakce členů PGAC charakterizovat jedním slovem, tak zní: nespokojenost. Členové se kriticky vyjadřují především k faktu, že v dokumentu chybí jasně vymezená pyramida vzdělávání, v níž by se automaticky přecházelo ze základní báze učitelství pod profesionální vedení v rámci PGAC. V rámci PGAC se navíc stále najdou ti, kteří by trenérství amatérů chtěli naprosto odstranit. Osobně zastávám jiný názor, ale postoj této skupiny chápu. Má přinejmenším oporu v systému uplatněném v golfově tradičních zemích.

Z regulí ČGF především vyplývá, že trenér ČGF II. a I. třídy může trénovat v klubu sám, nemusí mít po ruce trenéra PGAC. Tím profesionála skutečně odsouvá mimo hru. Klub bude asi preferovat trenéra-amatéra z vlastních řad, navíc levnějšího.

To je opravdu velmi ožehavá věc. Tento fakt jsme nikdy neměli na mysli, nebyl v původním návrhu a nikdy bychom s ním ani nesouhlasili. Jsem přesvědčen o tom, že je špatně, pokud hráč má trénovat pod vedením člověka, který k tomu není kompetentní. A z čistě formálního hlediska je trenér golfu ČGF nekompetentní. Nedostává v rámci legislativy České republiky žádný certifikát, který by ho měl opravňovat k tomu, aby samostatně vyučoval golf. Nemůže například získat živnostenské oprávnění k výuce golfu. Skutečně nevím, jak k takové změně ve finální podobě Kvalifikačního řádu trenérů ČGF mohlo dojít.

Nároky na II., natož I. třídu trenérů golfu ČGF jsou ale dost vysoké: certifikace rozhodčího golfu III. třídy, tři roky trenér golfu ČGF, minimálně 100 hodin práce s mládeží, písemné doporučení klubu ČGF, celkem 150 hodin školení atd.

Dnes se ale trenéry golfu ČGF II. třídy mohou stát cvičitelé, kteří tu hodinovou dotaci nemají. Dá se v tom i kličkovat, klub může svému trenérovi potvrdit mnoho, aniž by tím skutečně prošel. Navíc hodin školení a výuky je paradoxně až příliš, pokud jde o cvičitele: takový rozměr by měl mít ten, kdo se chce stát profesionálem. Právě tady by mělo vzdělávání amatérů končit a měl by postoupit výše do vzdělávacího systému PGAC.

Co by se stalo, kdyby byl zrušen amatérský status? Nenaráží celá věc i na ostrou hranici mezi profesionály a amatéry? Například v tenise žádné dělení není a potíže tohoto typu nemají. Mají pouze tři trenérské třídy, každá s jinými odbornými nároky.

To není problém PRO-AM. Obě skupiny stojí v jedné bublině, a tou je golf. I kdyby se všichni spojili do jedné kategorie trenérů s různými třídami, tak stejně by se kdejaký hráč mohl rozhodnout a jít trénovat bez kvalifikace. Stačí si najít majitele klubu, který ho bude akceptovat. Důležité prostě je, aby trénovali jen ti, kteří k tomu mají kvalifikaci, obecnou úroveň vzdělanosti a herní dovednosti, což je pak vyjádřeno i oficiálním certifikátem. Učit, ať už ve škole, autoškole nebo ve sportu, přece nemůže každý. I když snad každý umí číst a psát, řídit auto nebo jezdit na kole nebo plavat.

K čemu takto nastavená nová pravidla povedou?

Patrně k dalším třenicím mezi profesionály působícími v klubech a mezi těmi, kteří trénují na neprofesionální úrovni. Druhé skupině dává dokument nové možnosti. Ale jak říkám: my jsme komunikovali tak, že budou obě složky propojené.

Vychází mi z toho, že profesionálové by dnes neměli čekat, že trénování bude jen výdělečné zaměstnání, ale také služba golfu. A měli by se přizpůsobit. Ovšem i ČGF by měla více vyjít vašim požadavkům vstříc. Tedy že by například agendu amatérských trenérů bylo vhodné předat PGAC.

Komunikace mezi PGAC a ČGF se musí obecně dostat na jinou bázi. Je to věc, se kterou se setkáváme na všech úrovních, i té mezinárodní, kdy se nás ptají, jaký je vlastně vzájemný vztah PGAC a ČGF. Jestliže se má golf v České republice rozvíjet, tak zákonitě musí mít PGAC a národní federace dobré vztahy. Většina federací v západních zemích, v nichž systém funguje, plně akceptují profesionály jako ty, kteří jsou odpovědní za vzdělávání trenérů, výuku hráčů a výukový systém obecně.

Rozhovor vyšel v časopise Golf Digest