Mariánský klenot

(GOLF) Je to nejstarší české golfové hřiště. A býváme také náležitě pyšní, že vzniklo už v roce 1905! Ale původně to bylo německé hřiště pro anglicky hovořící klientelu, které vzniklo nad rakousko-uherskými lázněmi Marienbad.

Hřiště leží nečekaně vysoko. Až v 760 metrech nad mořem, což je ještě výše než Špindlerův Mlýn nebo Harrachov. Ale s tím si němečtí zakladatelé na počátku 20. století příliš hlavu nelámali. Chtěli mít golfové hřiště, protože to byl tehdy módní sport společenských špiček a k lázním patřil. V německém Bad Homburgu se hrálo už od roku 1899 a v Baden-Badenu od 1901. I v Carlsbadu (Karlových Varech) zrovna stavěli devítku v Kaiserparku.

Marienbadští to stihli oproti svým konkurentům trochu dříve, a tak mohli dokonce za účasti anglického krále Edwarda VII. své devítijamkové hřiště otevřít 21. srpna 1905. Bez sponzorských darů Britů, rakouských či ruských aristokratů i několika Američanů by však hřiště nevzniklo. Bylo také zcela závislé na turistickém ruchu: hrálo se jen během lázeňské sezóny, neuskutečnily se zde žádné významnější sportovní soutěže. Prostě zábava smetánky. Aby hřiště fungovalo, staral se o něj skotský profesionál, jehož žena obhospodařovala klubovnu a občerstvení.

Česko-německý freundschaft

Zájem o golf v Mariánských Lázních po první světové válce rostl, v druhé půlce dvacátých let sem jezdila aristokracie, průmyslníci, finančníci, magnáti atd. Hřiště bylo rozšířeno k roku 1929 na osmnáct jamek a ty získaly podobu, kterou mají v zásadě i dnes. Některé jamky byly prodlouženy, podstatnější změnou byla ale až v roce 1978 stavba nynějších jamek č. 2 a 3 mimo původní areál. Golfisté roku 2017 však chodí stále po těch samých drahách, po jakých kráčeli hráči už v roce 1929.

Jestliže před první světovou válku hráli za německé golfové kluby v západních Čechách výhradně zahraniční návštěvníci lázní, po roce 1918 už byli členové Golf Clubu Marienbad i Němci. Každý rok také soupeřili se svými protivníky z Internationaler Sport Club Carlsbad. Čeští hráči, kteří založili svůj první klub a hřiště až v roce 1926 v pražském motole, na hřiště v Mariánských Lázních jezdili jen jednotlivě. Český a německý golf tehdy spolu příliš nekomunikoval.

Vše se změnilo v první půlce 30. let. Češi neměli kde pořádat svá republiková mistrovství, a tak se obrátili na německé kolegy s prosbou o pomoc. Spolupráce měla rychlý rozjezd, oba německé kluby byly v roce 1934 přijaty do Golfového svazu ČSR a hned v následujícím roce se na mariánskolázeňském hřišti uskutečnilo otevřené mistrovství Československa s účastí špičkových britských hráčů. Byl tu i vítěz British Open z roku 1934 Henry Cotton (skončil třetí), vyhrál Mark Seymour ze Skotska.

Až do roku 1938 se zde konaly nejvýznamnější akce československého golfu, republiková mistrovství i otevřené turnaje s profesionály. Byla to šťastná doba gentlemanské spolupráce mezi českými a německými golfisty. Jedna z výjimek potvrzující tehdejší smutné pravidlo, že mezi Čechy a Němci to začíná vřít.

S vypuknutím druhé světové války nadešel konec golfu. Odešli zahraniční turisté, kteří hřiště ekonomicky drželi nad vodou. Někteří Němci museli narukovat do wehrmachtu. Na konci války byl kdysi noblesní Marienbad přeplněn německými uprchlíky z východu, ze zničených měst, oblastí také procházely vězeňské pochody smrti.

Zachránili golf za Stalina

První přišli Američané. Jak to s nimi bylo – viz rámeček. A kdoví, jak by to bez nich bylo s golfem, protože na nedaleko karlovarskou osmnáctku Espenthor/Olšová Vrata nedorazili a toto hřiště také museli Češi složitě obnovovat až v letech 1949-1960. Mariánskolázeňské hřiště však díky US Army hned po válce žilo dál. Ještě před svou emigrací po komunistickém únoru ´48 tu také působil Ivo Tonder, výborný hráč golfu z Líšnice, pilot RAF a bratr Hanno Tondera, nejlepšího českého hráče z let 1935-1950. Také Ivo, který měl farmu u Závišína, přispěl k tomu, že areál ožíval. V roce 1947 vznikl Golfový klub Mariánské Lázně.

Mariánky zachránily český golf v jeho nejhorší době, v 50. letech. Jen tady a na Líšnici, která však měla jen devět jamek, se mohlo hrát. Sportovní soutěže se konaly výhradně zde, v 60. letech se připojily zrekonstruované Karlovy Vary, ale i za normalizace se to nejdůležitější z golfového sportu odehrávalo na osmnáctce Mariánské Lázně. Vrcholem bylo mezinárodní Mistrovství Evropy juniorů družstev, které se uskutečnilo v roce 1979. Hrálo patnáct družstev, čs. tým skončil čtrnáctý. Akce byla dobře připravena, hřiště ve skvělém stavu, jen byl překročen rozpočet – a to Čs. golfovému svazu přitížilo u „orgánů“ natolik, že se podobný turnaj v Mariánských Lázních až do změny režimu v roce 1989 neuskutečnil.

Kdo se chce dnes na toto klání i na to, jak tehdejší osmnáctka vypadala, podívat, má šanci: na YouTube je umístěn unikátní třináctiminutový film Nic to nechce jen hrát lehce (1979) natočený na akci. Úžasný zážitek! K vidění ZDE (anebo vyhledejte pomocí názvu). Komentář čte podmanivým hlasem Petr Haničinec, jsou tu působivé zpomalené záběry tehdejšího výtečného hráče M. Brtka.

Po sametce s kulichy

Hřiště Mariánské Lázně po roce 1989 vyrostlo do pěstěné ušlechtilosti a reprezentativnosti. Jeho evropské renomé zvýšilo i udělení titulu Royal zdejšímu klubu v roce 2003; titul mohou právoplatně mít jen ty kluby, které mají spojitost s britskou královskou rodinou.

Hrál se tu i špičkový profesionální golf. Předkrmem byl v roce 1993 jednokolový exhibiční turnaj Chemapol Trophy (včetně např. Iana Woosnama či Roberta Allenbyho), po němž následovaly tři ročníky Chemapol Trophy Czech Open. Hned ten první v roce 1994 ale ukázal, že pořádat turnaj v říjnu a na hřišti s horskou výškou se nevyplácí: tři kola se hrála jen na 15 jamek, protože některé greeny byly zmrzlé. A hráči odpalovali v kulichách. Nicméně jména Bernhard Langer, Seve Ballesteros či Sam Torrance rozehřála tehdy natěšené fanoušky golfu, kterých přišlo několik tisíc.

Třetí ročník turnaje v roce 1996 ozdobili Padraig Harrington či Lee Westwood, ale sportovní golf už mířil na jiná, novější hřiště. Byť vítězných -12 rozhodně neznamenalo, že by hráči zdejší osmnáctku rozstříleli. To se naopak stalo o rok později na Karlštejně, kde Bernhard Langer dosáhl výsledku -20.

Mariánky jsou totiž i dnes hřištěm velmi těžkým. Ale také stále vyzrálejším. Jedenáctka je jedním z nejobtížnějších čtyřparů u nás a zahrát tu par rovná se něco mezi birdie a eaglem. Rekreanti odcházejí šťastni s bogey, spokojeni jsou i s dabláčem. Jednička u klubovny, jejíž vnějšková úprava ctí historickou tradici, je pořád nádherným úvodem. Jednotlivé jamky se mohou pochlubit důstojnou elegancí, zdejší příroda je klidná a vznešená.

Mariánské Lázně dnes vítají z poloviny domácí hráče a z poloviny zahraniční a to je dobře: setkává se tu evropská golfová tradice, je to golfová oáza otevřená celému světu. Heslem hřiště je také kosmopolitní slogan Golf is Great in Marienbad. Vida, jak se někdejší německo-britský živel alespoň verbálně zase vrátil tam, kde býval doma.

Jak Američané hráli v roce 1945 v Mariánkách

Na rozdíl od nedalekého Chebu, o který musela americká armáda s nacistickými vojsky svést tuhý boj, vjeli Američané do Mariánských Lázní 6. května 1945 bez odporu.  Město obsadili vojáci 1. praporu 303. pluku 97. pěší divize. Jak napsal ve své mariánskolázeňské kronice dne 30. května 1945 profesor Wenzel Lerchl:  „Golfové hřiště muselo být upraveno sedláky ze Závišína a Rájova pro Američany ke golfu a také pláž koupaliště LIDO se urychleně upravuje.“

Američané využili holí a míčů, které byly k dispozici po německých hráčích, sekačky na trávu prý byly přivezeny přímo na popud generála Pattona. Okupační službu pak v Mariánských Lázních od června 1945 vykonával 315. pluk 79. pěší divize, příslušníci této jednotky golf hráli. V kronice divize je zaznamenáno, že v červenci 1945 byl zahájen velký sportovní program, jehož součástí byly soutěže v baseballu, softballu, atletice, volejbalu, tenisu, plavání a také v golfu. V červnu 1945 se na hřiště vypravil i jeden z českých hráčů, František Doležal. S povolením velícího důstojníka si mohl zahrát, bylo mu dokonce vystaveno časově neomezené povolení ke hře s tím, že si může přivést ještě jednoho hosta. Podle svědectví F. Doležala hráli američtí vojáci velmi dobře.

Američané v Mariánských Lázních zůstali až do podzimu 1945. Na dotaz Golfového svazu ČSR z 29. října 1945, zda by bylo možné odkoupit hole a míče po Němcích pro potřeby svazu, Místní správní komise v Mariánských Lázních ovšem odpovídá: „… po odchodu Američanů zůstalo na našem golfovém hřišti jen několik málo špatných holí a míčků. Zároveň odebrali Američané i Němcům jejich hole, takže zde není v klubu nic, než kabiny, které se musí na jaře opraviti. Hřiště je ovšem v bezvadném stavu.“

Já a moje Mariánky

Oldřich Nechanický, sportovní manažer a Head Pro RGCM

Je to již více jak 50 let, kdy jsem poprvé kráčel a hrál na mariánskolázeňském hřišti. Na golf nás společně s bratrem a sestrou přivedl otec, kterému vděčím za to, že se golf a především hřiště v Mariánkách staly součástí mého života. V tu dobu nás vedle táty společně s  vrstevníky trénovaly takové legendy čs. golfu a mistři republiky, jako Jirka Dvořák sn. a bratři Kunštové. Vedle techniky švihu nás učili především golfové etice, pravidlům a tradicím.

Žádný driving range nebyl, trénovalo se na hřišti, většinou na dnešní čtrnáctce nebo šestnáctce, pěkně se svými míči, které měl každý spočítané a po tréninku si je musel sám posbírat. V prvních dětských turnajích se flighty sestavovaly podle vybavení, které kdo měl, a hole jsme si v průběhu hry půjčovaly. Na hřišti jsme v dětské partě prožili dětství a dospívání až do vojny. V podkroví klubovny, kde jsou dnes kanceláře, jsme i mnohokrát přespávali – místnost vybudovali starší členové klubu, aby od nás měli v klubovně klid.

Za půlstoletí prošlo hřiště vývojem a změnami. Mnohé ferveje se výrazně zvlnily, krásně to je vidět na jedničce a osmnáctce. Stromy vyrostly tak, že dnes je téměř nemožné je přestřelit – na dnešní čtrnáctce se běžně hrála druhá rána do greenu přes les. Správce hřiště sekal ferveje vřetenovou sekačkou taženou vojenským džípem, rafy jednou za rok – posekaná tráva se musela usušit a odevzdat. Jednoduchá údržba hřiště, kdy v rafech byla tráva po pás, nás nutila a naučila hrát velmi přesně. Pravidlo pěti minut na hledání míče se moc nedodržovalo, teprve po dohrání kola se šlo zpět míček hledat.

Původní osmnáctka měla par 69, bylo na ní pět jamek s parem tři. Já měl nejraději jamku č. 2, okolo které se dnes chodí na druhé odpaliště. Současná druhá a třetí jamka jsou z poloviny sedmdesátých let, které hřišti dodaly potřebnou délku s parem 72 pro možnost pořádání velkých mezinárodních turnajů. Při jejich výstavbě jsme celé prázdniny brigádničili a ručně sbírali kameny, aby se mohly založit ferveje a greeny. Část kamenů je ve skalce s pomníkem vedle greenu trojky. Jsem velmi rád, že tato změna (když nepočítám vybudování několika bunkerů a rekonstrukci sedmého greenu) byla v historii hřiště jediná a nikdo nepodlehl pokušení na přestavbu a modernizaci.

Přestože po tomto krásném hřišti chodím víc jak půl století, znám každou jeho část, tak mě často dokáže něčím novým překvapit. Mariánky jsou dědictví, které stojí zato si zahrát.

Článek vyšel v časopise Golf Digest