Co je důležité pro jízdu

Pro jízdu je v prvé řadě zásadní posed na kole. Mnozí cyklisté mají sedlo příliš nízko, chtějí mít nohy blízko u země. Při správném posedu a rovně stojícím kole se ale jezdec dotýká země maximálně jen špičkami bot či vůbec nedosáhne na zem.

Pokud má jezdec přenášet energii do šlapek co nejefektivněji, pak by měl mít sedlo tak vysoko, aby se při rovně natažené noze pata dotýkala celou plochou pedálu. To je kontrolní pozice. Při jízdě se nešlape prostředkem chodidla , ale přední částí, která by měla být na ose šlapky. Při šlapání není noha v nejnižším bodě otočky úplně natažena, v koleně je mírně pokrčena.

Jezdit se dá i ve velkoměstě: lávka přes Vltavu v Praze Tróji.

Správné umístění nohy na šlapce řeší nášlapné pedály. Jejich užívání se někteří cyklisté brání, ale není důvod. Síla svalů se přenáší nejlépe, noha táhne šlapku i nahoru, nejen na ni tlačí dolů. Při jízdě v terénu noha nemůže sklouznout, pedály napomáhají i ideálnímu kruhovému pohybu nohy při šlapání.

Správně nastavené sedlo a správná technika šlapání pomáhají především při jízdě do kopce, která bývá fyzicky nejnáročnější. Krátká stoupání je možné zdolat svižnou jízdou ze sedla, při delších kopcích nezbývá než vytrvale a rovnoměrně šlapat. Převod by měl být spíš lehčí, aby dovolit šlapání švihem a ne těžkým tahem. Jakmile se frekvence šlapání začíná snižovat, je nutné přehodit na lehčí převod. V kopcích se vyplatí střídat různé držení řídítek, občas se ze sedla nadzdvihnout, protřepat a uvolnit ruce. Vše, co nějak naruší jednotvárnost jízdy, pomáhá: dialog se spolujezdcem, pití, žvýkání žvýkačky nebo cucání bonbónu. Není žádnou chybou na chvíli zastavit, popřípadě jít a kolo tlačit. Není důležité, jak rychle zdoláte vrchol před vámi – po něm totiž budou následovat další a další. Rovnoměrným a individuálně vhodným tempem se dá vyjet prakticky všechno, i zdánlivě nekonečné kopce.

Horská cyklistika patří k nejnáročnějším: výhled z Černé Hory v Krkonoších.

Jízda z kopce po silnici bývá příjemným uvolněním. Zároveň je ale potřeba být ve střehu, mít vždy prsty připravené na brzdách a držet pevně řídítka. Rychlost zvyšuje sílu nárazů, které mohou řídítka z ruky vyrazit. Brzdí se vždy oběma brzdami společně. Přední je účinnější, ale její náhlé stisknutí může vést ke smyku předního kola, který lze jen těžko vyrovnat. I v zatáčkách je potřeba brzdit přední kolo s citem. Zadní smyk, resp. úplné zastavení zadního kola, je zvládnutelné, při jízdě v terénu ho lze využívat i záměrně.

Při sjezdu v terénu se většinou nesedí v sedle, stojí se na šlapkách. Při prudších sjezdech je vhodné posunout těžiště lehce dozadu, v extrémních případech je nutné přesunout celé tělo za sedlo, až se zadek ocitne nad zadním kolem. Tak lze sjet i ty nejkrkolomnější úseky, v nichž by hrozilo překocení kola i s jezdcem dopředu. Brzdíme přitom více zadní brzdou. V takových případech se také vyplatí dát před sjezdem sedlo o něco níže. Snížené sedlo a tím i snížené těžiště jízdu z kopce v terénu ulehčuje a činí ji bezpečnější.

Typický zvlněný terén s kopci ve Středním Povltaví. Jízda je tu příjemná, ale při delších výletech také náročná.

Při jízdě po rovině občas fouká protivítr, který dokáže jízdu velmi ztížit. Cyklista mnohdy musí vynaložit námahu srovnatelnou s jízdou do kopce. Protivětru se lze bránit především vhodným výběrem trasy, plánováním cesty. Jet po směru větru a zpátky se vrátit vlakem, anebo volit první část cesty proti větru a druhou, kdy už nezbývá mnoho sil, po něm, popřípadě vybírat úseky spíše terénem, v lese.

Pokud jedou po rovině dva cyklisté či skupina, je možné využít tzv. jízdu v háku, kdy cyklisté jedou těsně za sebou a přední rozráží vzduch. Čím vyšší rychlostí taková skupina jede, tím je efekt pro „vezoucí se“ jezdce výraznější. První se ovšem víc nadře a proto je potřeba často střídat. Vzhledem k velké blízkosti jezdců tato jízda vyžaduje zkušenost. Jezdec vpředu se musí vyvarovat jakýchkoli nečekaných reakcí, náhlého brždění, změny směru jízdy atd.

Při jízdě v dopravním provozu je povinností cyklisty dodržovat pravidla silničního provozu. K tomu je nezbytné znát dopravní značky, pravidlo přednosti v jízdě atd. Cyklista také musí dodržovat rovný směr jízdy, náhle nevybočovat. Jakoukoli změnu směru jízdy je potřeba naznačit rukou. Pokud na kole na silnici zastavuji, snažím se vybrat širší místa, mimo zatáčky, před horizontem. Otáčím-li se, rovněž využívám přehledné a rovné úseky. Periferním viděním je dobré sledovat, co se děje nalevo. Pokud slyším, že mne budou předjíždět těžká auta či autobusy, pevněji sevřu řídítka. Proudící vzduch a jeho nárazy za velkými auty jsou nepříjemné i nebezpečné, zvláště za silného větru. Není dobré jet příliš blízko u kraje silnice, cyklista by si měl ponechat určitý prostor pro uhýbání do bezpečí. Pokud předjíždím stojící auta, vyhýbám se jim větším obloukem – řidič může náhle otevřít dveře.

Populární cyklistická stezka v Praze Modřanech. Takových stezek ale není v Česku bohužel mnoho.

Na silnici není důvod jezdit ustrašeně a pomalu, ale stejně tak je nutné se vyvarovat přílišné suverenity. Každý, kdo jezdí na kole a pak usedne do auta, by si také měl vzpomenout, co je a není cyklistovi příjemné. Že stačí občas jen trochu přibrzdit a cyklistu mírným obloukem objet. Pravidla slušnosti musí platit i ve vztahu cyklisté-chodci. Pěší si někdy zcela právem stěžují na agresivní jízdu cyklistů po chodnících i v přírodě.

Cyklistou, automobilistou ani chodcem se člověk nerodí, jen jím v jistém okamžiku je. Vědomí této relativy a zároveň stálá ohleduplnost ulehčí situaci všem.