Rozhledník: Kdo škodí Krkonošům – cyklisté, pěšáci nebo domy?

Svoji nedávnou krkonošskou pouť jsem v minulém článku přerušil ve Špindlerově Mlýně, těsně před nástupem na sedačkovou lanovku na Medvědín. Takže vzhůru k pramenům Labe! Fotky tentokrát najdete i ve fotogalerii, je jich hodně – bylo co fotit.

Cyklista využívající k cestě nahoru lanovku? Zdá se vám to bařtipánské a lenošivé? Ortodoxní vyznavači horských kol mají právo se ušklíbat, ale já ten zářijový den v relativně chladném počasí nakonec ujel v horách celkem 97 kilometrů. Takže cesta vzhůru „zadarmo“ byla jen částečným ulehčením.

Z lanovky na Medvědín – Labská přehrada

A propos zadarmo. Lanovky nejsou zadarmo a pro informaci těm, kteří jimi v Krkonoších už dlouho nejeli. Na Černou horu z Janských Lázní to teď stojí 120 korun na jednu osobu (a jen cestu vzhůru), na Medvědín ze Špindlu 90 korun. Připadá mi to docela hodně. Kola vám sice vezmou „zadarmo“, ale když jede celá rodina, tak se rodinná kapsa docela prohne.

Z Medvědína je to k Vrbatově boudě a mohyle Hanče a Vrbaty už jen kousek, jedete po horním úseku Masarykovy silnice. Silnice byla původně dlážděná, na přelomu 60. a 70. let na ní nalili asfalt, po něm se pak lépe jezdilo náklaďákům při stavbě nové Labské boudy. Třeba po silnici zase jednou budou jezdit těžká auta, až se bude Labská bourat…

Masarykova silnice

Asfalt na některých místech stekl tak, že je původní dlažba dobře vidět. Původní jsou i patníky. Masaryčka je stavbou skutečně neobvyklou, je to vlastně jediná silnice vedoucí až do nejvyšších oblastí hor. Ty ostatní jsou užší kamenité cesty, které byly posléze pokryty asfaltem (např. na Luční boudu). Silnice byla postavena v letech 1934-36 v souvislosti s chystaným budováním vojenských opevnění. Řopíky také v okolí Zlatého návrší a Kotle stojí dodnes. Paradoxně však po silnici pohodlně jezdili němečtí vojáci, kteří po Mnichovu obsadili pohraničí.

Dnes je Masaryčka turistickou dálnicí, pro cyklisty je ale výtečnou cestou umožňující dostat se na k nejvyšším vrcholům Česka, do 1 400 metrů výšky. Z Jilemnice jsem to jednou jel v kuse, něco přes 20 kilometrů stále vzhůru. Bylo to osvěžující i náročné, navíc poslední kilometry jsou nejprudší. Ale to už se zase díváte na krajinu pod vámi a na únavu zapomenete.

Hanč a Vrbata zemřeli 1913, mohyla je z roku 1925

Teď jsem byl u Vrbatovy boudy ve výšce skoro 1 400 metrů z Medvědína celkem rychle. Odtud už cyklista může zamířit jedině k Labské boudě, až tam vede asfaltová cesta. Viděl jsem návrhy na rekonstrukci téhle stavby, některé byly stylové, praktické a snad i krásné. Ale při vší úctě: nejlepší by bylo tenhle obří dům zbourat, neboli jak se v případě krkonošských bud říká: snést. Ano, některé původní boudy byly v minulých desetiletích skutečně sneseny, odstraněny, a v krajině dnes už ani nechybí. Stavby vznikají a zase zanikají (viz některé středověké hrady, po kterých dnes není ani památky) a pokud je krajina okolo jedinečná a unikátní, tak nač ji všude zaplňovat lidskými díly? Trend dneška a určitě i budoucna bude ve vyspělých zemích zcela opačný: vyčistit krajinu od přebytečné zástavby.

K Labské jsem ani nedojel, zastavil jsem u rozcestí, kdy jedna trasa vede přímo k pramenu Labe. Tam už cyklisté nemohou. Byl všední den, čtvrtá odpoledne, skoro nikde žádný turista… U pramene Labe jsem narazil na zvláštní trojici: žena asi třicet, muž taky, měli malé dítě. Matka na otce: „Nemáš zapalovač, musím si dát jednu…“ Kam asi odhodí nedopalek? Vypadalo to fakt bizarně, jak tahle žena bánila na nejčistším vzduchu, co je v republice.

Pramen Labe, tak trochu falešný

Od pramene Labe, který ve skutečnosti není pramenem, ale pro turisty vytvořenou atrakcí (řeka pramení 200 metrů západně na louce-prameništi), jsem se vydal k česko-polské hranici a pak až jedné zajímavé stavbě v Krkonoších, horské boudě-chatě, která ale neslouží turistům, nýbrž kryje televizní a jiné vysílače. Původně tu stál velký německý hotel Schneegrubenbaude z let 1896-7, za druhé světové války sloužil k rekreaci příslušníkům Luftwaffe. Po válce mu Poláci začali říkat Wawel pro podobnost s krakovským hradem. Současnou podobu dostala stavba po rekonstrukcích a přestavbách z počátku 60. a pak 70. let. Zvláštní je, že jde o docela velkou stavbu, která je viditelná i na desítky kilometrů a měla by tedy panorama hor poněkud rušit. Na rozdíl od mohutné a betonové Labské tomu tak není. Její stupňovitý tvar vcelku přirozeně vyrůstá z horizontu, dřevěné obložení neruší.

Cestou na Wavel, vpravo Violík, na obzoru Ještěd

Celé téhle oblasti se říká Vysoká pláň a je to jedno z nejhezčích míst Krkonoš. Od Vrbatovy boudy na konci Masarykovy silnice vidíte půlku Česka, z Wawelu zase pořádný kus Polska, navíc tu hory spadají prudce dolů do tzv. Sněžných jam. A mezi oběma body leží náhorní plošina s Labskou loukou. Východním směrem se vám otevírá pohled na celé východní Krkonoše se Sněžkou, západním směrem zase vidíte Jizerské hory, Ještěd i Lužické hory. Fouká tu hodně, ale je tu úžasně.

Jak jsem říkal, bylo už skoro k večeru a prakticky žádní turisté. Jindy je tu ale plno. Dokazuje to jedna věc: odpadky podél cesty. Válí se jich tu dost, na Wawelu jsou to různé papíry a sáčky, opět vajgly od cigaret, sem tam i celá krabička. Mezi kameny na Violíku, což je jeden z vedlejších vrcholů s pěkným kamenným polem, jsem zase objevil pet lahev. Jak se asi odtamtud dostane? Jak dlouho tam bude ležet? Když tohle píšu, uvědomuju si, že jsem ji měl vzít a odnést. Nic by mi to neudělalo, bágl nezatížilo. Ale byl jsem tak překvapen tímhle nálezem – samozřejmě v 1. zóně NP – že mne to v tu chvíli nenapadlo.

Labská louka, v pozadí panorama východních Krkonoš

Kladl jsem si otázku: kdo vlastně škodí víc krajině: pěšáci, kteří odhazují odpadky kolem sebe, nebo cyklisté, kteří mohou poškozovat cesty? Nicméně odpověď jsem nehledal, protože zní: škodí všichni, kdo krajinu nějak poznamenají, poškodí. A navíc je docela pochopitelné, proč cyklisté do těchto míst nesmí. Cesty jsou nepříliš široké, jsou prašné a kamenité, velký provoz by je poškodil (a že by sem chtěl jet asi každý). Nedivím se, že právě tady je zákaz.

Na druhou stranu by nebylo od věci umožnit třeba cyklistům vjet na některé dosud uzavřené krkonošské cesty mimo tzv. frekventované časy. Právě ve všední dny, mimo sezónu, odpoledne, kdy i těch pár pěších turistů zmizí. Nemám pocit, že v takových chvílích by se do hor vydávala masa běžných cyklistů, kteří se chovají ke krajině neohleduplně. Ale chápu, že tenhle návrh je diskutabilní.

V každém případě jsem při návratu k mohyle Hanče a Vrbaty potkal trojici cyklistů na silničních kolech, kteří vyjeli těch dvacet kilometrů z Jilemnice a s vítězným pocitem a úplně propocenými dresy mně poprosili o vyfocení. Hned se také začali oblékat, byla jim v těch ani ne deseti stupních nad nulou dost zima. A to je čekal krásný dlouhý sjezd, ale opět ve fučícím studeném vzduchu. Na silničním kole to po Masaryčce až na Mísečky asi není až taková radost, cesta je už hrbolatá a skáče.

Špindlerův Mlýn, dnes až příliš mondénní horské městečko

Na horském kole je to jiný a příjemnější zážitek. Ještě jsem se na Horních Mísečkách zastavil, abych vyfotil jednu z ostud, která byla po roce 1989 u nás na horách postavena: zdejší kolonii apartmánů. Je to naddimenzované, architektonicky bez nápadu, žádné budovy tu vůbec neměly stát. Jestli dnes nadáváme „komunistům“ za to, co v Krkonoších za jejich režimu vyrostlo (a že jsou to někdy nefalšované zrůdy), tak teď nadávejme i sami sobě, že pořád dovolíme takhle stavět. Proti tomu jsou nějaké papírky, cigaretové vajgly nebo i jedna pet lahev asi jen maličkosti.

Anebo spolu tyhle věci souvisejí? Není v jejich základě lidská snaha po vlastním užitku a po pohodlí, bezohlednost či prostá hloupost? Ale vlastně: neužívám si toho pohodlí i já, když se vezu nahoru do hor na lanovce, která tu vlastně taky vůbec nemusela stát? Nějak se mi to uvažování o vztahu člověka k přírodě komplikuje…

Komentáře k článku

Napsat komentář