Jaké to je na rozhledně s důchodkyní. Průvodkyní.

Podblanicku panuje ctihodná rozhledna na Velkém Blaníku, konkurovat jí nemůže žádná jiná. Je z ní nejen nejlepší výhled do celého „lavóru“ místní krajiny, jde také – díky tvaru připomínajícímu husitskou hlásku – o stavbu architektonicky velice originální.

Proslulost rozhledny pochopitelně umocňuje rytířský mýtus s Blaníkem spojený. To však neznamená, že všechny ostatní rozhledny v okolí nemá cenu navštívit. Kupříkladu věž na hradě Šelmberk u Mladé Vožice slouží jako dobrý vyhlídkový bod, navíc dole pod hradem se můžete poučit o mnoha středověkých řemeslech v místním vzdělávacím centru.

Na Podblanicku je ještě jedna rozhledna, relativně nová, zpřístupněná v roce 2012. Leží ve vsi Moraveč, měří pouhých třináct metrů, je ovšem postavená z kamene a tím pádem je mezi současnými převažujícími železnými či dřevěnými stavbami výjimkou. Z rozhledny je docela příjemný, byť nijak daleký výhled. Co ji však kromě materiálu činí unikátní, je zdejší kovářské muzeum, umístěné jak ve věži, tak v místech pod ní. Jsou tu stovky, možná i tisíce nástrojů a předmětů, které v minulých staletích sloužily kovářům k práci, nebo šlo o typické kovářské výrobky.

Když jsem na rozhlednu vcelku náhodou při jedné své jízdě narazil, měl jsem radost z nečekaného objevu. Potěšení se zvětšilo ještě ve chvíli, kdy jsem po vstupu do objektu objevil přidanou hodnotu v podobě skvělého muzea. V objektu zrovna důchodkyně-průvodkyně provázela skupinku několika lidí. Vyčkal jsem, načež jsem se s další skupinkou tvořenou postaršími manžely s vnoučaty připravil k prohlídce s výkladem.

Průvodkyně začala znělým hlasem. Informovala nás o tom, jak rozhledna a muzeum vzniklo a pak provázela po jednotlivých sekcích, či spíše výklencích s nástroji. „A jestlipak víte, k čemu bylo tohle…?“ byla její nejčastější otázka. Nevěděli jsme. „Ale tohle byste už měli vědět,“ vyjádřila káravým hlasem svoji nespokojenost s našimi znalostmi. Opět jsme nevěděli, protože já jsem ryze městský člověk a postarší důchodcovský pár také zjevně nepatřil k historikům řemeslné výroby.

Ta dobrá žena však vedla prohlídku týmž tónem. Měla potřebu nejen popisovat, ale především zkoušet a prostřednictvím prověřování znalostí poučovat. Co se zprvu zdálo jako neškodný vrtoch stárnoucí paní, měnilo se po chvíli v jisté trapno. V jedné chvíli jsem kontroval: „Nebyla jste náhodou učitelkou, paní průvodkyně?“, zněla moje otázka, která ženu lehce zaskočila. Odpovědi se však vyhnula a dál pokračovala ve výkladu. Trochu jsem se oddělil a začal si expozici prohlížet sám, manželé s vnoučaty tedy byli nuceni celou anabázi absolvovat sami. I na nich bylo vidět, že je časté odpovídání na průvodčiny dotazy již unavuje. Děti jen koukaly a netušily, která bije.

Došli jsme k jakési úřední listině, o které průvodkyně hrdě prohlašovala, že pochází z první půlky 19. století. Zvláštní, pomyslel jsem si, jak to, že je psaná česky a ne německy? Tehdy přece úřední řečí byla němčina? Optal jsem se (a vyjádřil tím i své pochybnosti o původu listiny), ale rozumné odpovědi se mi nedostalo. Paní průvodkyně měla své vědomosti a ty měly také své hranice.

Zážitek to byl zvláštní. Měl v sobě cosi z dnes už dávno zapomenutého, upřímného buditelství 19. století, z hrdosti na místní historii a pevné venkovské kořeny. Rozhodně to ta paní myslela upřímně. Ovšem provedení nebylo nejšťastnější. Ale to nic nemění na faktu, že rozhledna Kovářka je krásný objekt s bohatě zařízeným muzeem, které má cenu navštívit. Jen pokud si budete předem objednávat výklad, rovnou si pročtěte knihu o kovářském řemesle a buďte připraveni. Ať neodcházíte s pětkou, jako celá naše výprava, ale s jedničkou.

Psáno pro časopis Cykloturistika