Svět rychlokol se mi vzdaluje

(CYKLO) Čím více se dívám na televizní přenosy z cyklistických závodů elitních kategorií, tím více se mi tento svět vzdaluje. Naopak ten cykloturistický mi připadá stejně blízký jako kdysi.

Před dvaceti lety jsem vydržel sledovat Tour de France skoro celé odpoledne, kochal jsem se unikátními záběry krajiny, stejně tak dramatickými souboji v kopcích. Ne že bych měl tehdejší jezdecké špičky za své idoly, ale svým způsobem jsem je ctil, jevili se mi unikátní a zajímaví.

Jenže dnes…? V pelotonu velkých etapových závodů jako bych viděl hlavně ty urputné, rvoucí se a křečovité tváře jezdců, kteří fungují na způsob fyziologických strojů a vše ostatní musí nevnímat. Nijak zvlášť se mi ty tváře nelíbí. Vidím vítězství, ale za ním také příliš rivalismu, potřebu své soupeře přemoci a zlikvidovat. Vidím také pády končící krví. Vidím poblázněné fanoušky, kteří jako z řetězu utržení psi vbíhají jezdcům pod kola. Po závodech slyším stále tytéž řeči o tom, jak XY jel a jel, dal do toho celé srdce, i to štěští přišlo a on … vyhrál. Inu, co jiného má také říct?

Změnil se cyklistický svět za poslední roky? Neřekl bych. Svět špičkových výkonů je už pár desítek let stejný. Možná kdysi, v dřevních dobách, to ještě bylo jiné, ale jakmile se sport vydal cestou velké medializace a ještě větší komercionalizace, jsou jeho pravidla stále stejná. Jen se točí víc a víc peněz.

Důvod je ten, že jsem se změnil já. S přibývajícím věkem člověk vidí svět jinak. A více si uvědomuji, že redukovat cyklistiku jen na její vrcholovou část, je zjednodušování. Je to sice ta nejviditelnější složka, ale jde jen o špičku pyramidy.

Svět nejrychlejší kol pozvolna ustupuje z mého zorného záběru, svět výletních jízd, při kterých potkávám týden co týden jezdce sobě rovné, mi stále nezevšedněl. Pohled z kola na ubíhající silnici či polní cestu, zvuk přehazovačky, její jemný klapot při dobře seřízeném mechanismu – to mi stále připadá vzrušující, příjemné, lákavé. Jestli se i toho jednou nabažím a můj zájem opadne? Kdo ví, ale hlavní rozdíl spočívá v jedné věci: zážitky vrcholového sportu jsou pro všechny kromě závodníků samých vždy zprostředkované. Zážitky z rekreačního sportu jsou naše, vlastní, námi prožívané. A to je vždycky velký rozdíl, když o něčem slyšíte vyprávět, když něco „jen“ vidíte, nebo když to sami prožijete na vlastní kůži.

Jízda na kole je jen jedna, má ale mnoho konkrétních podob, způsobů užívání. Ten rekreační je v dnešním světě orientovaném na nadliské sportovní výkony méně viditelný. Ale pořád zůstává početnější. V něm jsem doma a je mi tam pořád dobře.

Psáno pro časopis Cykloturistika