Pátrání po nových místech a proměny v čase

(CYKLO) Letos v létě jsem stál na jedné vyhlídce, bylo k šesté večerní, slunce už nabíralo krásně hřejivý tón, a já si při pohledu na horský masiv před sebou říkám: „Kde všude já už jsem v Čechách na kole byl… Snad už úplně všude.“

Těžko říct, proč mi to zrovna v tu chvíli přišlo na mysl, ale faktem je, že jsem za posledních více než dvacet let ujel na kole po Čechách skoro 100 000 kilometrů a vzhledem ke své systematičnosti mám opravdu projeté prakticky všechny regiony, kraje i okresy v Čechách. I proto si častěji kladu otázku: kam vlastně jet, když to tam už znám…

Pochopitelně neznám všechna místa. Stále objevuji nová, ale jsou to spíše jednotlivé body, nikoli celé lokality. Neznám všechny cesty, pamětihodnosti, přírodní úkazy, vyhlídky, městečka natož vesnice. Ale kdybyste mi zavázali oči a zavezli prakticky kamkoli, tak se rozhlédnu z nějakého vrcholu a hned budu vědět: tohle místo se jmenuje tak a tak, tenhle kopec takhle, za ním je tohle atd. Celé Čechy od Sněžky po Lipno, od Dyleně po Devět skal jsou pro mě tím samým domáckým místem, jako je pro někoho třeba Křivoklátsko, kam jezdí celý život na chatu.

Protože do ciziny mě to na kole nikdy moc netáhlo, asi mi tenhle český lavórek, který je při daleké viditelnosti přehlédnutelný z doslova pár vrcholů, už zůstane. A já zůstanu v něm. A jak běží čas, tak se budu asi stále vracet na místa, kde už jsem byl. Kouzlo objevení nového se sice nedostaví, ale budu moci zase vidět, jak se prostor mění v čase. A to také není k zahození.

Mám v paměti, ale hlavně ve svém fotoarchivu hodně fotek z cest. Jak z devadesátých let, to ještě na kinofilmových fotkách, tak posléze množství snímků digitálních. A vidím, jak stačí jen deset let rozdílu a krajina je jiná. Třeba bývalé vojenské prostory se mění viditelně – v Brdech kdysi volné plochy zarůstají. V okolí Ralska, v oboře Židlov, zase vysadili na hlavní cyklotrase obrovskou, mnohasetčlennou alej. Ta tu bude růst ještě dalších sto let! Mění se i šumavské lesy, ty po kůrovcové lakamitě úplně zešedly. Takové jezero Laka, které jsem před patnácti lety navštívil a fotil, se tehdy rusalkovsky topilo v přítmí hustých smrků. Dnes by se tu nahé víly styděly, jak je místo projasněné; v okolí jsou jen pahýly. Ještě více se mění příměstská krajina, kde se hodně staví.

A tak mi ve fotografických galeriích na mých stránkách navzduchu.cz přibývají snímky typu TEHDY A NYNÍ. Na tomto principu jsou postaveny mnohé čtenářsky oblíbené knižní publikace, například o městech: jak vypadala Praha před sto lety a jak dnes. Takovým časovým rozpětím nemohu disponovat, ale někdy stačí rozdíl menší. Ze dvou fotek přiložených k tomuto textu to vysvítá přesvědčivě.

Něco se mění, něco ale také zůstává. Tak je to nakonec dobře. Kdyby se změnilo vše, měl by pak člověk pocit, že už to není jeho krajina a jeho svět. Kdyby se neměnilo nic, byl by to zastavený, mrtvý čas a prostor. To by byla taky pěkná nuda.

Psáno pro časopis Cykloturistika