Nejdelší česká řeka od pramene po Mělník na 135 portrétech
Vltavu jsem jako vodák nikdy nejel. Ale mám ji nafocenou skutečně mnohokrát. Od jejího pramene na Šumavě přes nejrůznější zákruty na středním toku, hráze a přehrady i Prahu až po soutok s Labem u Mělníka.
Na zde zveřejněných fotografiích je celkem 134 krát. Na té jedné do 135 není řeka, ale je to zvon s nápisem Vltava, který najdete na parníku téhož jména, jenž na řece rovněž stejného jména jezdí. Pokud na fotografii hradu Rožmberk Vltavu nevidíte, tak věřte, že tam je: miniaturní cípek, v němž se odráží dům stojící u vody.
Velkou většinu fotek jsem fotil takzvaně „z kola“. Tedy při cyklistických výletech. Některé, především ty zimní, jsou ale foceny z pěších výletů. A je tam i pár fotek z letadla, kterým jsem před pár lety nad Prahou letěl. Na jedné je dokonce dnes již neexistující, zbořený hotel Praha.
Vltava je jedním z nejlepších důkazů, jak je česká krajina pestrá a proměnlivá. Vychází z horské krajiny, běží mnoha úzkými skalnatými kaňony, kroutí se ve středním toku, nakonec se rozlévá v širokých rovinách pod Prahou. A to vše vlastně na malém kousku země. Žádná řeka se jí v tomhle směru v České republice nevyrovná. Berounka je příliš krátká, Sázava převážně „středočeská“, Labe povětšinou teče poklidnou polabskou nížinou.
Její tok má přitom délku 430 kilometrů. Nezdá se to, ale je nejdelší českou řekou. Ovšem od jejího nejjižnějšího bodu až k soutoku s Labem je to vzdušnou čarou jen 190 kilometrů. Řeka tedy více než dvojnásobně svoji délku nabírá četnými meandry. Často je na ní možné hledět z vysokých vrcholků skalnatých vyhlídek. I proto je tak fotogenická. Přehrady na ní také vytvořily velká a pěkná jezera, která vizuálně její tok ozvláštňují (ano, hodně toho také přehrady vzaly…).
Škoda, že od soutoku s Labem už se nejmenuje Vltava, pak by obsáhla ještě unikátní krajinu Českého Středohoří a závěrečný průlom skalami u Děčína.
Vltavu nafotilo už mnoho českých fotografů, mnoho z nich také velice pěkně. Mám několik takových knih doma. Nejvíc si asi vybavuji sbírku více než 200 snímků od Karla Plicky. Jeho kniha Vltava vyšla poprvé v roce 1959 a je zapamatovatelná nejen pro kompozičně klasické a v podstatě dokonalé snímky, ale i proto, že jsou to fotky černobílé. Krásu přírody paradoxně redukují, ale přesto ukazují řeku a její okolí úžasně. Dnes se naopak krajina ve fotoshopech barví až moc. Člověk to pozná na první pohled – a je z toho někdy až kýč. I když přiznávám, že fotky taky upravuji…
Komentáře k článku