Takhle to vypadalo: cyklojízda Blankou a Prahou. Velká fotogalerie.
Ve čtvrtek 16. dubna byli na pár hodin králi pražských silnic cyklisté. Jelo se Prahou z Vinohrad do Holešovic, a přitom také tunelem Blanka. Nádherný zážitek. Kolo prostě ničím nenahradíš…
Organizátoři odhadli, že jízdy pořádaně sdružením Auto-mat se zúčastnilo na 5 000 cyklistů. Já bych klidně řekl i více, snad i 10 000. Had vyrazil z náměstí Jiřího z Poděbrad a táhl se několik kilometrů. Chvíli to také připomínalo posunování krokem vřed, někdy se dokonce stálo.
Trasa mířila z Vinohrad přes Žižkov na magistrálu, pak Těšnovským tunelem („Husákovo ticho“) na Čechův most přes Vltavu, Chotkovou nahoru a na Letné se vjelo do Blanky. Vrcholný moment jízdy, kvůli kterému sem určitě zavítalo mnoho jezdců.
Účastnil jsem se poprvé takové jízdy. A měl jsem z ní netušenou radost. Neviděl jsem okolo sebe žádné zpruzené tváře, žádné kyselé a protivné obličeje. Všechno takoví normální, příjemně vypadající lidé (to na golfu zdaleka tak milou společnost nevídám). Fascinovalo mne, jak různorodá to byla parta. Nadupaní závodníci na bikových strojích bratru za desítky tisíc, cyklosilničáří závodního typu, klasičtí cykloturisté, městští jezdci, lidé na skládačkách starých o moderních, lidé s dětmi v sedačkách, starší, mladší – prostě skvělý průřez cyklistickým světem.
Ačkoli se lidé mezi sebou vlastně neznali, jakoby všichni naráz vytvořili jednu velkou, vzájemně se podporující skupinu. Pocit neformální kolektivní radosti jste nemohli necítit. V dnešní naprosto individualizované době velmi nevšední. A přitom si každý cyklista mohl zachovat právě svoji individualitu.
Nahoře před Blankou se vytvořil docela velký špunt, to se už opravdu jen stálo, popocházelo a nejelo, ale nakonec se všichni dočkali: tunelová trouba je uvítala. Někteří se jako blázni vrhli po hladkém a dokonalém asfaltu vpřed a rozjeli své stroje na padesátku v hodině. Taky se tam staly nějaké nehody, viděl jsem, jak nakládají člověka do sanitky. Nebylo to moc pěkné. A je pravdou, že někteří jeli v tunelu fakt hodně rychle, jako blázni.
Pochopil jsem díky tomu, že základem skupinové jízdy na kole je jet stále rovně, nevybočovat prudce, nebrzdit prudce. Jak vidno, byla to jízda i poučná.
Blanka je moc pěkný tunel, který kdyby sloužil jen cyklistům, bylo to možná nejlepší. Je ovšem pravdou, že v něm byla docela zima. Proto vůbec nejlepší by bylo, kdyby všechna auta jezdila pod zemí a nahoře by pak bylo fůra místa právě pro kolaře.
Celý ten podvečerní a večerní průjezd Prahou asi notně zkomplikoval automobilistům situaci, museli dlouhé desítky minut čekat, až cyklisti projedou. Někteří troubili na souhlas s jízdou, někteří byli viditelně naštvaní. Ale copak silnice patří jenom autům? Kdybych zrovna seděl v nějakém autě a spěchal, asi bych byl taky naštvaný. Ale protože jsem seděl v sedle kola, byli mi všichni řidiči ukradení. Ať si tam sedí. Věřím, že hodně z nich cyklistům i tiše závidělo. Tu volnost a radost z jízdy. V autě je člověk vždycky tak trochu vězněm.
Nakonec se jelo do Holešovic, zářivou tečkou byl přejezd po Trojském mostu. Byla už tma, ale most všem cyklistům zářil na cestu.
Trasa měřila ani ne dvacet kilometrů, průměrná rychlost byla směšná, ale byl to jeden z nejsilnějších cyklistických zážitků, jaký jsem v nedávné době měl. Byla to skutečná jízda pro radost s lidmi, kteří se všichni radovali. Z toho, že jedou, že jsou spolu a jsou součástí té velké skupiny, národa cyklistů.
Až se pojede příště, bez ohledu na to, zda Blankou nebo ne, určitě taky vyjeďte.
Komentáře k článku