Jízda náročná nebo radostná?

(CYKLO) Mám dvě děti nyní ve věku 6 a 8 let a ještě před nedávnem jsem je vozil v sedačce. Pamatuji si, že to ve mně vyvolávalo smíšené pocity.

Na mé opečovávané, milované, kvalitní kolo se sportovním vybavením jsem přidělal jakousi neforemnou černou krabičku (držák) a do ní zaháknul sedačku a – ze sporťáku jsem udělal dodávku (posléze jsem se sedačkou raději jezdil na manželčině trekingovém).

Jízda s dítětem bývá náročnější než jízda singl. Do kopce je to dřina jak na Tour de France. Dítě je v sedačce netrpělivé, často se na vás obrací s nejrůznějšími žádostmi, často chce také zastavit a dělat něco jiného než se jen vézt. Musíte věnovat pozornost jemu i cestě. Přiznávám, že mne to poněkud stresovalo, že jsem si takové jízdy nedokázal plně užít. Jak jste to vnímali vy? Přirozeně, bez potíží, anebo jste také cítili, že jde o cosi méně uvolňujícího, než je běžné ježdění?

Dodnes mám ovšem v paměti i člověka, kterého jsem potkal v Jeseníkách, na jedné typicky prudké horské cestě. Jel vzhůru, šlapal na kole s dítětem v sedačce. Nechápal jsem, proč se do toho strašného krpálu pustil, kde na to vůbec vzal sílu. Byl to přehnaný risk, jet s dítětem do tak extrémního terénu? Jak se dítěti líbilo to stálé natřásání? Výjev mi však ukázal, že jízda s dítětem můžeme být pojímána nejrůznějšími způsoby.

Čas plyne a já jsem byl nedávno s dětmi vykoupat se u klidně plynoucího Labe, u zdejší cyklostezky, na níž se to cyklisty s dětmi v sedačkách jen hemžilo. Při pohledu na ně mne přepadla – podivte se – nostalgie! Po těch časech, kdy jsem vozil děti v sedačce. Jakkoli jsem to tehdy příliš nemiloval, teď jsem si říkal, že to bylo docela pěkné. Vzpomněl jsem si, jak jsem se starší dcerou v sedačce absolvoval hezký výlet nejprve vlakem do Kolína, pak na místní malou řepařskou lokálku, posléze jsme jeli příjemným Polabím do Poděbrad. Anebo jsme jeli po neotevřeném, ale již dokončeném dálničním obchvatu v Praze-Kbelích (viz foto).

Lidská mysl má tu schopnost, že obvykle zapomíná nepříjemné a zůstává to milé. Dnes jezdím s dětmi a ony mají svá vlastní kola. Neujedeme obvykle moc, stále zastavujeme na hřištích, pro nanuky, někde u vody se ošplíchnout atd. Jedeme pro mne mnohokrát známými cestami, žádné objevování nových míst. Opět bych mohl říct – trochu známé, trochu fádní. A přitom stále leckdy náročné, člověk musí dávat na děti pozor a sledovat, aby jeli bezpečně.

Ale při vědomí, jak rychle přišel a zase odešel „sedačkový“ věk, si říkám, že je potřeba ten současný typ jízdy nejen přijmout, ale přímo se z něj radovat. Aby pak člověk měl zase na co vzpomínat. I tohle současné ježdění totiž za čas pomine, děti povyrostou a budou si chtít jezdit sami – nebo je třeba jízda nebude vůbec bavit, začnou se věnovat jiným činnostem, zábavám, sportům. Skutečně blbé je totiž nakonec to, když člověk nemá nač vzpomínat a při pohledu zpět si říká: Proč já jsem nedělal tohle, proč jsem to prošvihl?