Co je to „golfová tradice“? Publikace o hřištích ji odhaluje.

(GOLF 408) Golf jsou dva prvky: hra a hřiště. Dějiny golfu lze proto vnímat jako historii hry i historii golfových hřišť. Česká minulost hry byla popsána v „Historii golfu v českých zemích a na Slovensku“ (2004), teď přichází nová kniha, která si všímá především osudů golfových areálů.

Jednotlivé části publikace nazvané „(Československá) Golfová hřiště“ už čtenáři mohu znát. Některé texty vycházely jako seriál v měsíčníku ForGolf, jiné mají svůj základ v knize Green Story (2008), která popisovala minulost golfových hřišť v západočeském regionu. Jejich autoři Jaroslav C. Novák, Prokop Sedlák a Lukáš Svoboda své materiály přepracovali, rozšířili a vydali pod hlavičkou Golf Clubu Praha a Novákova webu golfarch.cz. Knížka „(Československá) Golfová hřiště“ vydavatelsky a graficky navazuje na Novákovu knihu věnovanou designu a stavbě golfových hřišť (info ZDE) i na sborník dokumentů k historii Golf Clubu Praha. Celou tuto aktivitu nutno maximálně ocenit, jde skutečně o fundamentální texty k české golfové historii.

„Historie golfu…“ od Prokopa Sedláka (info o knize ZDE) se už některým aspektům historie hřišť věnovala, nová publikace však informace rozšiřuje. Čtenář si může projít minulost skoro dvacítky areálů a dostane tak plastický obrázek o jejich vzniku, existenci a ve zhruba polovině případů bohužel i zániku (starý Motol, Hadovka, Klánovice, Volešovice, Piešťany aj.). Text je doplněn četnými snímky, dobovými plánky či mapkami. V této komplexitě je velký klad celé publikace.

Kniha líčí nejen příběhy golfového prostoru, ale také lidí. Obsahuje medailony významných osobností stavitelského, hráčského či organizátorského světa. Někdy jsou to příběhy zmařených šancí – kupříkladu Hanno Tonder (1915-1955), hráčská špička předválečné doby, jemuž kariéru zhatila válka a poúnorová doba ho dohnala k sebevraždě. Také lze litovat, že se Miloslav Plodek (1929-1975), který oživoval golf na přelomu 60. a 70. let, dožil pouhých 45 roků. Stejně tak život Josefa Charváta (1905-1975), prvního českého golfového designéra, byl poznamenán nepřízní dějin. Vedle nich pak stojí i naplněné životní cesty Ivo Balcara (1928), který vybudoval golf v Semilech, šilheřovického Jana Cieslara (1914-1998) či Květoslava Kaprála (1921), který se podílel na vzkříšení golfu v pražském Motole.

Kniha popisuje období první půlky 20. století, kdy golf byl součástí světa velké buržoazie, diplomatických kruhů a lázeňství, stejně tak období po roce 1948, kdy žila hlavně linie svépomocná a spolková. Ta už existovala před rokem 1945, typickým příkladem může být historie líšnického hřiště a klubu, ale v poúnorových podmínkách se ukázala být jedinou možnou. Výsledkem byla obnova karlovarského i svrateckého hřiště, vznik hřišť v Semilech, Poděbradech a nakonec i v Motole. Tyto areály ctily tradici českých sportovních klubů a spolčování obecně – tradici sokolskou či trampskou, spíše plebejskou než aristokratickou, posléze pokroucenou vnucovaným kolektivismem. Hřiště byla budována zdola, jsou i dílem brigádnických mozolů. Golfisté však brigádničili ochotně: dělali totiž tzv. na svém a věděli, proč to dělají.

Autoři také odkrývají pozoruhodný vznik šilheřovického hřiště, které se koncem 60. let rovněž zrodilo díky aktivitě skupinky nadšenců, ale dostalo se mu i podpory z vyšších míst. Pro mnoho čtenářů bude jistě překvapením, že kupříkladu ryzí „bolševik“, tajemník ÚV KSČ a předseda České národní rady Josef Kempný také podpořil určitým dílem rozvoj golfu.

Éra socialismu golfu sice golfu příliš nepřála, autoři ji však staví do přesnějšího světla. Píší: „Na rozdílných osudech klánovického golfu na jedné a západočeských klubů na druhé straně lze ukázat, že i v těžké době měli golfisté svůj osud do značné míry ve vlastních rukou. Pozdějšími výmluvami na politickou doktrínu byly do značné míry maskovány vzájemné animozity protagonistů pražského golfového dění a jejich neschopnost postupovat koordinovaně a ve vzájemné shodě… Nejlepší důkaz sporem o možnostech, jak nastavovat nohy dobové kauzalitě, skýtá příklad Golfového klubu Líšnice… Tento klub – ač ve své historii opakovaně pokoušen a vystavován i těm nejtěžším zkouškám – udržuje svoji kontinuitu již od roku 1928. Pečlivým čtenářům musí být zřejmé, že klíčem k úspěchu zde nemohlo být nic jiného než vysoký lidský (chcete-li: morální) kredit, zabudovaný již do základů spolku.“

Ačkoli je tedy kniha věnovaná golfovým hřištím, svůj rámec přesahuje. Je příběhem českého prostoru a lidí v něm, snad i příběhem české povahy. V tom dobrém – tedy s přirozenou šikovností, pracovitostí, smyslem pro družnost, tak i v tom horším – s hašteřením, závistí, s malostí.

Velký význam této knihy i předchozích textů o dějinách českého golfu, které všichni tři autoři vytvořili, leží v jedné věci: ožívá a udržuje se tím tradice. Nejde o nějaké lpění na doktrínách a vnější formálnosti, spíše se to týká vztahů v golfové společnosti. K té nejlepší české golfové tradici patří jak kamarádskost a neokázalost reprezentovaná líšnickými či semilskými golfisty, tak i velkorysost „buržoů“ typu Fr. Ringhoffera, který pomáhal golf budovat svými penězi a kontakty. Tradici zrovna tak ztělesňují agilní funkcionáři socialistické éry, hledající skulinky a malé oázy pro golfové žití, stejně jako početní zástupci golfové inteligence prvorepublikové i té poúnorové. Symbolizují ji i četní „zapadlí golfoví vlastenci“, kteří chodili odpalovat míčky na posekané louky.

Jestli tato kniha, byť časově ohraničená rokem 1989, říká něco důležitého k dnešku, pak je to právě vědomí, že golf je nejen hra a hřiště, ale jde o trojjedinou nedělitelnost člověk při hře na hřišti. Golf je jistě ušlechtilá aktivita, ale nabírá vždy jen tu podobu, jakou mu vtisknou lidé, kteří ho hrají. V dnešní době se spojením „golfová tradice“ ohání každý druhý český hráč (hrající přitom ne více než deset let), ale jen málokdo skutečně chápe, že tato tradice spočívá především v obecném etickém přístupu, v onom „lidském kreditu“.