Válce se jen válely

Jel jsem okolo nich na kole a ony si jen tak tiše ležely. Šel jsem si je vyfotit a nedalo mi to. Vylezl jsem na ně. Obyčejné válce slámy. A přesto pozoruhodné, zvláštní, bizarní.

Někdo leze na osmitisícovky, ale to mně vůbec neláká. Je tam zima, nebezpečno a šílené fučí. Přesto v sobě mám lezecký pud asi také. Lezu rád na rozhledny, na nevelké české vrcholky. A tyhle balíky sena mě také lákaly ke zdolání.

Původně jsem okolo nich jen obcházel, vlezl jsem mezi ně. Připomínaly velké plazy, hady. Nebo něco z vesmíru: třeba ufounská hovínka. Ale také ženské tělo, či spíše ňadra či pozadí, velmi oblých a obřích tvarů.

Na každý pád bylo těch válců neobvykle mnoho a poskládané na louce vytvořily zajímavou strukturu. Červená barva dvou řad ze tří je dána tím, že vlákno obalů je právě tak barevné.

Vyskočil jsem nejprve na první řadu, tu základní. Šlo to lehce. Pak už to bylo obtížnější, hledal jsem ty válce, které nabízely širší prostor. Když jsem dolezl až na vrcholovou pátou řadu, lehce se mi chvěly nohy. Co kdyby se to všechno najednou rozjelo? Jak to vlastně drží pohromadě? A jak se dostanu dolů?

Dolů jsem opatrně sklouzával. A raději si ani nepředstavoval, co by se dělo, kdyby mi uklouzla noha a já se sklouzl neřízeně dolů. Buď někam do škvíry, nebo na ten pruh zeleně mezi dvěma řadami. V každém případě by to asi nedopadlo moc dobře.

Nakonec jsem vrcholek nejen dobyl, ale v pořádku se dopravil i do základního tábora. Byl to výstup asi tak do výšky osmi metrů, ale pro mne velmi náročný, dramatický a napínavý.

Jak vidno, za dobrodružstvím se nemusí jezdit do Himálají, ale stačí obyčejná louka v České Středohoří. Mimochodem ten kopec, co je vidět na jedné fotce, to je vrch Sedlo s výškou 726 metrů.