Rajské místo, tam dole v horách

Nedávno jsem navštívil místo, kde jsem měl pocit naprosté harmonie, klidu a téměř božské přírodní nádhery. Daleko od civilizace, a přitom tady u nás, v Čechách. V jednom z nejjižnějších koutů republiky, v Novohradských horách.

 

Když jsem zhruba před dvanácti lety projížděl poprvé Novohradskými horami, na daném místě jsem už byl. Jde o údolí ukryté v lesích, stávala tu kdysi obec Stříbrné Hutě, teče tudy potok vlévající se na konci údolí do Lužnice – ta kousek odtud pramení, ale je rovněž jen potokem, řekou ještě ne. Jde o místo dosti odlehlé, kam se dostanete z Pohorské Vsi nebo od bývalého zámečku Žofín, který je poblíž Žofínského pralesa.

Tehdy bylo trochu pod mrakem, počasí nic moc, ale dodnes jsem si zapamatoval zvláštní alej mohutných stromů, kterou jsem jel. Kdysi tu žili lidé – ti, kteří alej vysadili, ale po roce 1945 museli odejít. Dnes je to místo, kde po někdejším osídlení není skoro ani památky.

Teď jsem do daných míst dostal znovu. Byl už podvečer , slunce vytvářelo krásné stíny a já jsem si naplno uvědomil, jak nádherné tohle údolí je. Svou roli hrál i fakt, že cesta k němu je od nejbližší vesnice skutečně docela dlouhá, skoro nikoho jsem taky nepotkal.

Místo mi náhle připadalo jako magická Sluneční zátoka z Hochů od Bobří řeky. Nikoli Stvořidla na Sázavě, v centru Čech, kam Foglar skutečně jezdil a podle nichž prý svoji knihu psal, ale Stříbrné Hutě v Novohradských horách mi perfektně ztělesňují ten bájný kout z legendárního příběhu.

Oblast nejprve začíná menším bezlesým prostorem, kde stávala obec Skleněné Hutě, pak se dostanete do hlavní části, Stříbrných Hutí. Po někdejším osídlení tu zůstala nejen zmíněná alej, ale také další stromy, které stojí v řadách či osamoceně. Kdysi tu žili Češi i  Němci pohromadě, na přelomu 19. a 20. století měla obec zhruba 130 obyvatel (80 Němci, 50 Češi). Když Němci museli odejít, nebyla obec dosídlena a protože hranice s Rakouskem je hned za Lužnicí, bylo sídlo kvůli pohraničnímu pásmu srovnáno se zemí.

Kdysi tu musel být tvrdý, ale v některých okamžicích i nádherný život. Okolo jen stromy, v zimě zima a hodně sněhu (výška okolo 750 m.n.m.), do města velice daleko. Ale člověk se tu cítil skutečně na svém, to údolí pro něj mělo podobu celého světa.

Že jde o svým způsobem rajské místo, dokládá i báseň německého básníka 19. století Roberta Hamerlinga Ráj, jejíž text je na informační tabuli na konci údolí. Byl to skvělý nápad, dát sem právě tento text, protože naprosto dokonale vystihuje pocity, které ve vás místo vyvolává. I když báseň není jen o místě samotném, kam Hamerling jezdil, ale obecně o věčném lidském hledání – které pak nacházíte sami v sobě, v dětství, ve vzpomínkách.

Ano, tohle místo skutečně má tu moc, že se vryje do lidské mysli a paměti. I když uznávám, že k tomu musíte mít hezké počasí…

P.S. Ve fotogalerii jsou ještě snímky z Pohoří na Šumavě, což je obec zhruba šest kilometrů vzdálená, turisticky už docela známá. I tím, že z ní zbyl jen kostel – a to mívala přes 1 300 obyvatel. Dnes tu je pár nových domů, jeden z nich se podobá původní zástvabě a jde o poměrně honosné (ale vkusné) rekreační sídlo jistého podnikatele. Pohoří (kdysi se jmenovalo Buchers, česky Buchoř/Puchéř) leží už hodně vysoko, zhruba okolo 950 metrů nad mořem.

A v galerii jsou ještě fotky z okolí Huťského rybníka, kudy vede cesta, kterou jsem jel. Hezké místo je i osamělá hájovna Terčí Hutě, kde na zahradě stojí zajímavé sluneční hodiny.

Komentáře k článku

Napsat komentář