Máminka má všechno, co mít má

Je pečlivě udělaná, nápaditě navržená, dotažená do detailů, vede k ní snadná cesta, výhled je dokonalý. Rozhledna Máminka na Krušné hoře mezi Křivoklátem a Točníkem je ukázkovým příkladem, jak a kde rozhledny stavět.

V Česku budeme mít brzy na 400 rozhleden, ale kolik z nich stojí na výhledově omezených, málo příhodných místech? Kolik jich vzniklo jen proto, aby se místní zviditelnili a aby se čerpaly peníze z EU? Kolik jich je architektonicky fádních, nezajímavých? A ještě: kolik jich je „nefunkčních“ proto, že mají dveře, mříž a otevírací dobu, a když náhodou přijdete mimo ni, máte smůlu?

Nic z toho se netýká rozhledny Máminka, která stojí na Krušné hoře, což je mohutný vrcholový „val“ poblíž Berouna, respektive v blízkosti zdejších obcí Hudlice z jedné a Kublov z druhé strany. Krušná hora má výšku 609 metrů a je jedním z nejvyšších vrcholů celé oblasti, tedy zhruba střední Berounky a Křivoklátska. Výrazně vyšší je už jen kopec Radeč (721 m) nad Rokycany a pak brdské vrcholy s výškou přes 800 metrů (ano, právě tady na Toku nebo Praze by také mohla stát nějaká rozhledna, z ní by byly vidět skutečně celé Čechy; věřte, že nepřeháním!).

Že by na Krušné hoře vzhledem k její výšce a tomu, že blízko žádné vyšší vrchy nejsou, rozhledna mohla a měla stát, to jsem si říkal už pěknou řádku let. A ona tam nakonec skutečně je… Někdy se věci prostě vydaří. Trvalo to skoro deset let, ale výsledek – od loňského roku, kdy byla Máminka otevřena – předčí všechna očekávání.

Především: rozhledna má ničím neomezený, kruhový výhled 360 stupňů, převyšuje okolní stromy. A je otevřená stále! Výtečně. Vede k ní z parkoviště asi tak 1,5 kilometru dlouhá cesta, sice místy prudší, ale žádný krpál. Navíc povrch upravený, rovný, příjemný štěrk, výborně sjízdné na kole, pěšky s dětmi atd. Vše dobře značeno (modrá značka). I z Hudlic se sem dostanete, opět po modré, anebo po silnici neboli cestě zvané Tátovka.

Když Tátovka, tak rozhledna Máminka… Rodinná, sousedsko přátelská atmosféra se promítla prakticky do celého projektu, jenž má otisk svých tvůrců v mnoha směrech. Jednotliví sponzoří-dárci jsou podepsáni na každém z téměř stovky schodů. Někdo tam přidal i věnování, heslo, aforismus. U vstupu na věž je mírně ironicky pojatý slogan: Tak jdeme vzhůru, hrdobci! Což je narážka na Nerudovu báseň Jak lvové bijem o mříže, jež je vyjádřením věčné lidské touhy po překročení pozemskosti směrem k vesmírnu.

Nejde ale jen o dárce a celý regionálně-místní kontext, byť bez toho by stavba vůbec nevznikla. Jde také o věž samu. Architekt Martin Rainiš ji navrhl jednoduše, jako dřevěný triangulační jehlan, protože právě zde triangulační věž stávala. Věž je z dálky nenápadná, nevyčnívající, svým materiálem i koncepcí nevtíravá. Schodiště se při chůzi sice mírně pohupuje, ale nahoře se cítíte stabilně. „Skládané“ žebrové dřevo je přitom pro Rainišovy projekty typické, provzdušnělá věž zapadá do celku jeho tvorby. Nahoře je plošina kryta průhledným přístřeškem, který chytře svádí dešťovou vodu potrubím. Plošinu zdobí i perfektně „rytecky“ provedené informační tabulky, kde jsou popsány a znázorněny bližší i vzdálené vrcholy, jenž je možné zahlédnout. Včetně Klínovce, Ještědu i Krkonoš.

Dole pak vše dotváří několik informačních tabulí, které pečlivě popisují zrod stavby a také se věnují okolí. Je tu i Rainišův text o stavbě, z něhož stojí citovat: „Dřevěný věže nejsou na věky. Dřevěný věže časem odejdou a i v tom jsou nám podobný. Jsou nám podobný svým materiálem, protože dřevo je součástí přírody stejně, jako my jsme její součástí, a proto věřím, že k dřevěnejm věžím máme zvláštní, skoro něžnej vztah. K věži, která byla svým iniciátorem nazvaná Máminka na počest jeho maminky, a kterou jsme mohli vytvořit, jsme cítili obdivuhodnou pokoru a krásný vztah. Ta věž časem odejde. V okamžiku, až odejde, budou mít lidi dvě možnosti: buď se jim bude líbit do tý míry, že postavěj její kopii, nebo si řeknou, umíme ještě lepší věž a na jejím místě postavěj něco krásnějšího. Takže budoucím investorům přejeme vlídný investory a chuť stavět dobrý věže.“

Vyhlídka z Máminky je skvělá, téměř nekonečná. Omezuje ji jen směrem na východ asi 20-30 kilometrů vzdálený hřeben Hřebenů a pak Brdy. Povltaví tedy vidět není. Ovšem jinými směry je vidět vše, od Krkonošů přes Jizerské a Lužické hory, České Středohoří a Krušné Hory až k těm Doupovským. Z bližších cílů je vidět například Praha, a to se všemi svými výškovými dominantami (Žižkovská věž, Pankrác) či sídlištními masami. Ale také Říp nebo sorelové domy na Kladně-Rozdělově. Mimochodem, ty jsou samy o sobě také famózními rozhledovými věžemi a obyvatelé horních pater tak mají půlku Čech jak na dlani.

Máminka mne jako vyhlídkový bod nadchla tím, že v podstatě splňuje vše, co od takového místa čekám. Přístupnost a přitom „nedosažitelnost“ pro masy, což by z ní udělalo jarmareční místo. Přírodní charakter lokality, obklopení hustými lesy i lučně-polními plochami v dálce, vesnicemi s přirozenou (ne-satelitní) rozložeností v krajině. Celý projekt nese pečeť myšlenky a přemýšlení nad tím, jak věc udělat rozumně, vkusně, přiměřeně místu, přitom do ní vložit něco osobního – a možná i nadosobního, co člověka povznáší. Co vytváří ducha místa. U Máminky (a i kdyby se tak nejmenovala) se prostě člověk cítí dobře.

A samozřejmě ten pohled na celou zem vůkol, ten je dech beroucí. Či spíše dávající: pocit přirozenosti a vyrovnané, klidné harmonie.