Jen tak se povalovat na hoře Vinařické
Vinařická hora nemá s vínem nic společného, zato s horkou červenou lávou ano. Je to totiž bývalá sopka, pozůstatek několik desítek miliónů let starého – třetihorního – stratovulkánu. Jako sopka vůbec nevypadá – spíš je to díra v zemi než kopec. Leží jen kousek od Prahy, u Kladna.
Na Vinařickou horu jsem narazil v jednom z textů geologa Václava Cílka asi před třemi lety. Ačkoli mám okolí Prahy hodně projeté na kole, o její existenci jsem vůbec nevěděl. Návštěva ovšem stojí za to. Je to úžasné místo hned z několika hledisek.
Jádrem zdejšího místa je totiž bývalý lom, kde se těžil čedič. Zvláštní černý kámen, jehož kusy se dodnes povalují na mnoha místech lomu. Lom je dnes už zarostlý náletovými dřevinami, nejčastěji břízami. Ovšem jednotlivé části, patra, stupně, jsou dodnes velmi dobře patrné. Vede zde naučná stezka, ale nejzajímavější je asi volné procházení, pobíhání, lezení všemi kouty a zákoutími.
Nejde ale jen o lom, v němž skončila těžba v 80. letech 20. století. Jde také o skvělé výhledové místo. Vinařická hora sice není horou v pravém slova smyslu, nevypíná se nad krajinou a z východní strany je vlastně jen svažitou rovinou – polem, ale přesto je její nejvyšší bod ve výšce 413 metrů a je odtud nádherný výhled na České Středohoří i Krušné Hory. Vidět je i nedaleký Říp, také Bezděz, Ještěd a při dobré viditelnosti snad i Krkonoše. Dobře patrné jsou i vrcholky sorelových domů v Kladně -Rozdělově.
A třetím pozoruhodným prvkem lokality je sad, kterým do lomu přicházíte z vesničky Vinařice. Je letitý, poněkud unavený, stromy už začínají usychat či se rovnou rozpadají. Těžko říct, zda by nebylo lepší zde vysadit nové stromy, anebo nechat právě ty staré, protože i ony mají svůj půvab.
Na Vinařickou horu se dá samozřejmě snadno dojet na kole, z „přízemí“ lomu se pak dá kolo po strmých svazích a pěšinách vytlačit až na vrcholek. Sem ovšem vede také cesta pohodlná, druhým směrem po poli. Pokud pojedete autem, tak nejlepší je nechat ho ve Vinařicích, mají tam parkoviště poblíž žluté značky, která k lomu míří (ale je potřeba z ní včas odbočit).
Vinařická hora je nevelké místo, trochu schované, ale s vysokou přírodní i estetickou hodnotou. Jeho výjimečnost přitom vynikne paradoxně možná víc teď na počátku jara, kdy ještě stromy nejsou olistěné a nezakrývají tak všechny kontury místa (anebo na podzim a v zimě). Jen tak se povalovat na vrcholku, slunit se a dívat se do krajiny i do propastných hlubin lomu pod sebou – to je krásné. Ale skutečně se jen dívat. Pozor, nepadat!
Komentáře k článku