Skandál už neexistuje

Výstava v pražském Rudolfinu Decadence NOW! klame tělem. Ale není to jen mediální bublina, ze které si žádný zážitek neodnesete. 

Poslední zářijové dny byl čtenář českých médií vystaven pořádné masáži. V Galerii Rudolfinum se otevírala údajně „nejskandálnější“ expozice posledních let, „největší“ projekt galerie za dobu její existence, „nejreprezentativnější“ co do výběru exponátů, „nejdražší“ co do jejich ceny atd. Prostě událost sezóny.

Galerie zvědavost publika ještě zvýšila zveřejněním varovného textu, který si můžete přečíst i při vstupu: „Některá díla na této výstavě mohou šokovat. Galerie Rudolfinum doporučuje citlivým osobám a doprovodu dětí zvážit návštěvu výstavy! Dětem do 15 let není na výstavu vstup povolen bez doprovodu dospělých. Galerie Rudolfinum neodpovídá za případnou újmu vzniklou v souvislosti s účinkem výstavy.“

Šikovně formulováno. Všimněte si opatrných výrazů jako „mohou“ či „zvážit“, případně vágních termínů „újma“ či „citlivé osoby“. A samozřejmě toho výhrůžného vykřičníku na konci první věty. To si říkáte, jestli to není trochu komedie. Takové šokování v mezích zákona. Ale vyplatí se na tuhle notu brnkat, protože co dnes nevyvolává silné emoce, neútočí na příjemce, jako by nebylo.

Shrnout mediální lomoz okolo výstavy lze jediným konstatováním: Rudolfinum zvládlo marketing akce na jedničku.

To už jsme viděli…

Je samozřejmě otázkou, čím můžeme být v dnešní době ještě šokováni. Namátkou: znáte příběh Nataschi Kampuschové? Sledovali jste kuřimskou kauzu? Kolikrát jste už četli o vlídné ruce církve, která zneužívala stovky malých chlapců? Anebo jste viděli, jak vypadá popálená romská Natálka?

Kulturní sféra dnes už málokdy šokuje. Umění překvapující svoji nečekaností, naturalismem či sexuální otevřeností dosáhlo zenitu někdy v šedesátých, nejpozději sedmdesátých letech. Završila se tím cesta, kterou umělecká avantgarda nastoupila na přelomu 19. a 20. století. Jejími milínky byly například ostré kubistické linie Avignonských slečen (1907) Pabla Picassa, provokativní Duchampova Fontána čili pisoár (1917), případně záběr rozříznutého oka v Buňuelově a Dalího Andaluském psu (1929).

Už v roce 1955 si ale právě v rozhovoru s režisérem Luisem Buňuelem povzdechl jeden z vlajkonošů modernity, zakladatel surrealismu André Breton: „Je to smutné, milý Luisi, ale skandál už neexistuje.“ Počestná měšťanská společnost, vůči které se umělci mohli vymezovat, hynula na úbytě. Rodil se nový svět všeobecného blahobytu, konzumu i svobody, ve kterém je vše dovoleno. Dnešního diváka, posluchače, čtenáře už těžko něčím překvapíte. Všechno už viděl, všechno už tu bylo.

Pokud někdo čeká od návštěvy Rudolfina šok, pokud se domnívá, že vystavená díla jdou „za hranici krajnosti“, jak zní podtitul expozice, bude zklamán. Osobně jsem na výstavě neviděl nic, co by mne pobouřilo, pohoršilo, co by ve mě vyvolalo nesouhlas či odpor. Možná jsem otrlý, ale spíš bych řekl, že výstava je co do tzv. otevřenosti či zobrazení tabuizovaných témat docela krotká. Kdo chce být skutečně šokován, ať si pustí televizi nebo se podívá na internet. Kdejaký pornografický server nabízí víc „krajností“, stejně tak reportáže z jakékoli války či genocidy poslední doby. I Blesk dokáže víc šokovat.

Nymfomanická panovnice

Výstava sice nedostojí image, kterou vytvořila, to však nic nevypovídá o jejím obsahu. Když procházíte celkem pěti sály Rudolfina, je co obdivovat. I čemu se smát.

Devadence NOW! je poměrně reprezantativním přehledem části umění posledních skoro čtyřiceti let. Jsou tu mnohá důležitá jména i proslavená díla. Například fotografie Američana Jeffa Koonse (1955), na kterých je v sexuálních pozicích jeho někdejší manželka, pornoherečka Cicciolina. Ty snímky jsou trochu sprosté, ale zároveň odlehčené hyperrealistickou vyumělkovaností, hranou čistotou. To je ostatně typický prvek, který mnohá díla spojuje: vtip.

Příkladem může být i dvojice soch Slečna Kitty a Pornokrálovna z roku 2006. Papež Benedikt XVI. v dámském spodním prádle a souložící anglická královna Alžběta II. Někdo v tom může vidět kritiku pokrytectví majestátu i církve, ale kouzlo obou děl spočívá především jejich jednoduché nápaditosti. Nic hlubokého, zato osvěžující. Autor, Ital Paolo Schmidlin, se navíc držel ještě docela zpátky. Alžbětino lůno není vidět, zobrazeno je jen poprsí, stejně tak papež má genitálie schované pod prádlem.

Obě díla jsou v sekci Krajnost krásy: Pop, která se vztahuje ke světu masové kultury, jejích ikon a celebrit. Centrální místo tu zaujímá Adolf Hitler, který je na podlaze stažený z vlastní kůže a položený na způsob tygra či medvěda. Objekt vyvolává různé asociace – z lidské kůže si totiž někteří nacisté vyráběli potahy na křesla. Předložka z Hitlera (tak zní oficiální název) je součástí souboru Pokoj lovce nacistů, jehož autorem je Boaz Arad (1956). V detailech je to propracovaný kousek, pozorný divák si všimne, že umělec vytvořil Hitlerovi i řitní otvor. Arad se mimochodem narodil v Izraeli. Takový černý humor.

Vezmi starou tužku, namaluj mi novou hrušku

V druhém sále, kde je sekce Krajnost těla: Sex jsou nejen Koonsova velká díla, ale také menší obraz francouzské umělkyně Orlan (1947). Je na něm část mužského těla a tyčící se úd. Název obrazu je Původ války.

Jestliže za charakteristický znak postmoderních děl bývá považována citace, využívání odkazu minulosti, pak tento obraz je kvitesencí daného přístupu. Je variací na slavné dílo Gustava Courbeta Původ světa, který vznikl v roce 1866 na objednávku tureckého diplomata Khalil-Beye pro jeho sbírku erotických obrazů. Na Courbetově díle je stejným způsobem znázorněna část ženského těla, kterému dominuje ochlupené pohlaví.

Courbet vytvořil své dílo v půlce 19. století v tajnosti a nemělo mít patrně jiný účel než ukázat cosi tajemného, krásného i zakázaného. Orlan jde dál: je to výklad světa, odlišné vidění mužské a ženské role v něm. Je to velká pravda shrnutá v malé zkratce.

Tentýž princip najdeme také o dvě sekce dál, v sále Krajnost mysli: Šílenství. Konfrontaci epoch má ve svém názvu obraz Yasumasa Morimury (1951) Proměna požírajícího z roku 2004. I laikovi to dílo něco připomene – je jím hrůzná Goyova vize Saturn (Chronos) požírající své děti z let 1821-22. Morimura na exploataci klasických děl postavil část své tvorby, některé slavné portréty přemaluje tak, že jejich tvář je jeho autoportrétem.

V poslední sekci Krajnost života: Smrt je už hravosti málo. Z téhle sekce mě zaujal především obraz Čecha Josefa Bolfa (1971) nazvaný Sál, namalovaný v roce 2000. Je na něm šedivými barvami zobrazený operační sál, na kterém leží lidské tělo. Ten obraz je velmi znepokojující, ačkoli tu není ukázáno nic z onoho „šokujícího“, co bylo možné vidět v předchozích místnostech. Je to jen studený a prázdný svět, bez života.

Bolfovým obrazem končí divákova cesta fakticky i symbolicky. Když jsem výstavu prošel, uvědomil jsem si, co tady chybí: krása. Vystavena jsou především díla zobrazující ošklivost či krutost, povrchní krásu pak parodují. To samozřejmě není výtka, jen konstatování. V tomto ohledu se nicméně dekadence konce 19. století a dekadence dnešní výrazně odlišují. Krása hrála v podání umělců přelomu dvatenáctého a dvacátého věku velkou roli. I smrt dokázali podat velice esteticky.

Co dnes není dekadentní?

Smrt, šílenství, erotika… Úhelné kameny tehdejších i dnešních dekadentů. Je ale vůbec možné obě období fin de siècle postavit vedle sebe? Lze tu najít nějakou paralelu?

V zásadě jde o dvě zcela odlišné dimenze, mezi kterými až tolik styčných bodů nenajdeme. Svět i umění roku 1900 a roku 2000 jsou jinde. Pro tento případ je spojuje jen slovo „dekadence“ v názvu a osoba kurátora Otto M. Urbana. Ten v roce 2006 připravil výstavu nazvanou „V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880-1914“ a nyní je i autorem projektu Decadence NOW!. Urban je také autorem stejnojmenné knihy o české dekadenci, která byla nominována na Magnesii Literu a získala další ocenění. Není na škodu si ji v prodejně Rudolfina prolistovat. Je to uklidňující, vidět více než sto let stará díla, která kdysi byla vnímána jako pobuřující, ale dnes je můžeme označit za „hezká“.

Je možné, že i za sto let budou naši potomci vnímat současná díla jinak. Třeba v nich také naleznou kus krásy. Ale pokud jde o pojem dekadence, ten je dnes natolik užívaný a frekventovaný, že vlastně ztrácí smysl. „Současná dekadence“ je neuchopitelná. Všichni totiž dávno víme, že žijeme v době úpadku, především tzv. hodnot. Přesto se nám většinou daří čím dál lépe. Zvláštní paradox.

To je ale opět spíš polemika s pouhým názvem výstavy. Možná by tomuto přitažlivému souboru jen slušelo jiné pojmenování a charakteristika. Třeba: „Mírně provokativní umění konce tisíciletí. Trochu sexu, šílenství, krve i smrti. Dětem do 15 let přístupné v doprovodu dospělých, středoškolské mládeži vstup z vzdělávacích důvodů doporučen.“

(Psáno pro týdeník Euro)