Nejpitomější text, který jsem letos četl

V jedné odborné publikaci věnované výstavbě dnešních příměstských čtvrtí jsem nalezl přetištěný reklamní developerský text, který je zcela mimořádný. Přečtěte si ho také.

„…najdete svůj domov a nejen to. Souznění s přírodou v harmonii Vaší duše. Místo, kde Vaše rodina najde vlastní soukromý klid. Domy, které vás nabíjejí energií, když právě při ranním slunečním svitu ve své zahradě na terase popíjíte kávu a dáváte si báječnou snídani s Vašimi nejbližšími. Interiéry domu Vám dodávají neomezený prostor, nejen pro Vaše děti, ale i pro Váš osobní pocit. Dýchne na Vás svoboda, volnost, protančíte místností. A celý den se můžete kochat zpěvem ptáků i vůní polí v okolí. Rybník, který je jen pár kroků od Vašeho domu, poskytuje romantické zátiší a každým ročním obdobím bude proměnovat svou atmosféru a barvy střídat jako pestrobarevný motýl. Vaše děti poznají kouzlo přírody a Vaše oči září štěstím. Vily jsou postaveny v symbióze s okolním světem. Světové strany s lehkostí provází dům po celý den i noc. Místo, kde člověk pozná skutečně sám sebe a nemá touhu vracet se zpět do čtvrtí měst.“

Docela by mě zajímalo, kdo je autorem tohoto mistrovského blábolu. Napsat něco takového není snadné. To není nemastné neslané reklamní sdělení, jakých čteme denně mnoho. Text má v sobě takovou míru obrazotvornosti, idealismu a falše, že svým duchem připomíná texty z padesátých let o tom, jak nádherné bude žití v socialistickém ráji.

Autor textu musí mít básnický dar. Anebo musel v sobě mít aspoň půl lahve ostrého pití. Nedokážu si představit, že takový text vytvořil někdo, kdo by daným skutečnostem věřil. Autor se musel přemoci, aby ony snové zámky vytvořil – a přemohl se zdařile.

Slovní kýč rozhodně nevymřel s pádem komunistického režimu. Přirozeně ho převzal svět byznysu se svou marketingovou a reklamní nadstavbou. Komunistická hesla byla jednou velkou lží – ale stejně velkou lží jsou dnešní reklamní slogany.

Inkriminovaný text mne baví i tím, jak padá do sebeparodie. Při obrazu „dýchne na Vás svoboda, volnost, protančíte místností“ jsem si představil tančící dvojici Elén a René, neboli Oldřicha Nového a Hanu Vítovou v Pytlákově schovance, kteří ladně klouzají po parketách svého milionářského domečku a jsou šťastní, šťastní, šťastní … a odporně bohatí. Ano, ve filmu lze jen tančit, milovat se, pít ranní kávu ve vycházejím slunci. Ale realita života je jiná.

Třeba takováhle:

„… harmonický domov v satelitním domku, který developer honosně nazval „vilou“, jsme nenašli, už třeba jen proto, že do něj po únavné každodenní cestě autem po přeplněné silnici dojíždíme zcela vysáti. A při pohledu na fádní okolí, podobné až stejné domy, se příval energie jaksi nedostavuje. Soukromí chybí, sousedova okna jsou vzdálena pár metrů. Slunečního svitu si užíváme málo, brzo ráno spěcháme do práce. Snad v létě někdy o víkendu. Ale to jsme zase u moře v cizině – přece kvůli dětem…. Interiéry domu nejsou zdaleka tak velké jako u vil na Hanspaulce, jenže na tu nemáme. Já naopak splácím hyptéku a stálá myšlenka na ni (resp. na ztrátu zaměstnání) mi i brání dávat si ranní kávu se svými blízkými s uvolněným pocitem. Při ní mě navíc ruší častý randál sekaček trávy od sousedů nebo to věčné kvákání žab z rybníka. Stejně tak otravní komáři, kterých je tu kvůli bahnu fůra. Děti k rybníku ani nepouštíme, mohly by tam spadnout… Vůni přírody cítíme, hlavně když zemědělci hnojí okolní pole, jejichž prach nám občas pokryje zahradu i okna. A hejna černých krákajících vran, poskakující v zimě po poli, jsou děsivé. Ano, v tomto místě člověk skutečně pozná sám sebe, dojde na dno životní prázdnoty. Občas bychom se chtěli i vrátit do čtvrtí měst, kde jsme nebývali tak sami.“