Napínáky po skandinávsku

Snad o žadné knize se v poslední době nemluví tolik jako o detektivním thrilleru Muži, kteří nenávidí ženy. Přesněji o celé trilogii Milénium Švéda Stiega Larssona. Mám vždycky nedůvěru k věcem, o kterých se „hodně mluví“ – bývají prostřední a jdou na ruku davu. Ale tuhle knihu jsem koupil. Šlamounsky jsem jí věnoval své ženě pod stromeček (má ráda detektivky), abych si ji pak taky mohl přečíst.

Tohle ale nemá být opožděná recenze bestselleru, kterého se prodalo už několik desítek miliónů výtisků. Díky Larssonovi jsem si totiž vzpomněl hned na tři další skvělé skandinávské knihy, které jsem četl a od kterých se čtenář jen tak neodtrhne. A možná jsou dokonce ještě lepší než Larssonův román. Ten, i přes napínovost a solidní zápletku, totiž nijak nepřekračuje hranici zábavné literatury.

To Larssonovu dánskému kolegovi Peteru Hoegovi se počátkem 90. let vedlo lépe. Pamatujete na bestseller Cit slečny Smilly pro sníh? Stejně jako se Larssonův román odehrává ve studeném Švédsku, je Hoegova kniha prolezlá chladným Dánském a dalšími oblastmi na severu. Troufám si tvrdit, že Cit slečny Smilly stojí o kousek výš než Milénium – například hlavní hrdinka Smilla je věrohodnější postavou než Larssonova trochu supermanská hackerka Lisbeth. Hoeg také dokáže lépe budovat atmosféru. Brrr, ještě teď je mám z té jeho věčné tmy depresi. Zajímavé ale je, jak se v obou románech pracuje s tajemstvím z minulosti, které je klíčem k řešení vraždy.

Skandinávskou chmuru zažijete i při čtení ještě strašího bestselleru. Ten se jmenuje Bídné roky a autor je pro změnu Nor. Knut Faldbaken napsal Bídné roky v půlce 70. Let a u nás vyšly na počátku 80. let. Je to psychologický sci-fi román o tom, jak se v budoucnosti žije na smetišti. Tahle kniha už je víc než jen zábava, je to docela přesná vize, jak by lidstvo mohlo jednou dopadnout. A ačkoli tu nejde o pátrání po vraždě, i tak dokáže autor čtenáře udržet čtenáře v napětí. Podle románu také vzniklo divadlení představení Důvěřivé smlouvání s osudem, které se v půlce 80. let hrálo v malostranském Rubínu. I dnes by tohle hudební a taneční divadlo se skvělou hudbou a texty Mikiho Jelínka strčilo do kapsy všechny současné pokleslé muzikály.

A kdybych chtěl jít ještě hlouběji do minulosti, musel bych samozřejmě připomenout čtvrtého ze tří skandinávských literárních mušketýrů, finského klasika Miku Waltariho. I když se proslavil historickým románem Egypťan Sinuhet, není bez zajímavosti, že i on na konci 30. let začal psát detektivky a byl v tomhle směru dost úspěšný. Podařilo se mu totiž to nejdůležitější: vytvořit postavu velkého detektiva. Jeho komisař Palmu je povedenou severskou variací na Simenonova Maigreta.

Čím to je, že skandinávská oblast, která nemá víc než 25 milionu obyvatel, produkuje slušné množství autorů, kteří se dokáží prosadit po celém světě? Mám dojem, že to musí nějak souviset se skandinávskou náturou, zdejším prostorem i smyslem pro fortel. Všechny knihy, o kterých tu byla řeč, jsou totiž řemeslně dobře „udělané“. A mají také mnoho stovek stran. Něco pro dlouhé zimní večery a noci.