Kultovní hlupáci všech zemí, modlete se

Slovo „kultovní“ je největší floskule dnešní doby. Ten výraz vadí snad všem, kteří pracující se slovem, protože úplně ztratil svůj význam a označuje se jím všechno. Kultovní je každý druhý film, kniha, kapela, osobnost. „Kultovní“ je reklamním a marketingovým zaklínadlem podobně jako třeba „nadstandardní kvalita“. Což neříká vůbec nic.

Vrcholu zneužití dosáhlo „kultovní“ v těchto dnech, kdy už po padesáté páté běží v repríze televizní seriál Nemocnice na kraji města. A hádejte, jak ho označuje ČT v reklamních self-upoutávkách: Kultovní seriál!

Nemocnice je všechno, jen ne kultovní. Byla vždycky populární. Byla nejsledovanější. Byla kvalitní (alespoň prvních dvacet dílů, zbytek je průměr). Byla výborně obsazená a stejně tak dobře zahraná. Byl to nejlepší seriál jejího autora. Nemocnici lze přiřadit desítky přívlastků, ale nikdy ne kultovní.

Slovo kult se vztahuje především k náboženským obřadům, k vzdávání úcty bohům, může být vnímáno i jako přepjaté a nekritické velebení (kult osobnosti). Když byla kdysi za kultovní film označena Bezstarostná jízda (1969), už tady se dost nepřesně pracovalo s pojmem. Jakmile se posléze něco stalo předmětem velebení u menší, vyhraněné části publika, hned to bylo označeno za kultovní. Knihy Henryho Millera a Charlese Bukowského, filmy Monty Pythonů a Davida Lynche. Atakdále. Že je pojem kultovní vágní a široký, připouštějí i autoři sborníku Cult Fiction – Průvodce po kultovním románu. Pro jistotu do své knihy zařadili jako kultovní autory i Oscara Wildea nebo Milana Kunderu.

Pakliže by se Nemocnice na kraji města měla skutečně stát kultovním seriálem, znamená to několik věcí. Například že primář Sova se stává Bohem, Nejvyšším a Jediným, přičemž Svatým Petrem je doktor Štrosmajer a apoštoly Blažej, Čeňková, Králová, Vrtiška a další. Cvach je pochopitelně Jidáš. Bible-scénář má tři evagelia (Nemocnice podle Dietla, Zikmunda a Konášové)  a každou neděli si budou věřící pouštět jeden díl. A otčenáš bude začínat slovy „Kdyby hloupost nadnášela…“

Hloupostí nadnášení budou ostatně všichni ti, kteří slovo kultovní ještě nevyřadili ze svého slovníku. Když ho budou užívat i nadále, stane se brzy „kultovním zpěvákem“ i Karel Gott. V jeho případě by to nemuselo být až tak od věci, neboť jeho příjmení je skutečně božského původu. Ale vrcholu dosáhneme tehdy, až se někde objeví spojení „kultovní prezident“. Otázkou bude, který by to měl být. Václav Havel, kultovní ikona všech disidentů a bojovníků za pravdu, nebo Václav Klaus, kultovní postava všech pravicových liberálů? Jediné řešení zní: jediným kultovním Václavem může být pouze ten Svatý. Jeho kult už dějiny potvrdily.