Jsem literární voyeur a nejlíp mi to jde v tramvaji

Čtu rád lidem knihy přes rameno. Nejlíp mi to jde v tramvaji, když stojím a můj čtenář sedí. To mu vídím přímo do karet – tedy listů. Ale obstojných výsledků dosahuji i v metru, nebo taky v kavárně, pokud jsou stoly vedle sebe. Zkoušel jsem to i v parku na lavičce, ale to se vystavuji nebezpečí, že budu považován za baliče nebo dokonce úchyla. Lavička je moc privátní.

To hlavní, co mě na literárním voyerismu baví, je otázka: Co je to za knihu? Těší mě hra, kdy máte z jedné, dvou stránek textu poznat, o jakého autora a dílo se jedná.

Když jsem takhle začínal číst přes rameno v 80. letech, bylo to docela snadné hádání. Titulů nevycházelo mnoho, zato ve velkých nákladech. Všichni četli v podstatě to samé. Hrabala, Párala, detektivky Václava Erbena, angloamerické spisovatele, ale i českou klasiku. Dneska je to mnohem těžší, trh nabízí tisíce, desetitisíce knih a autorů. Kdysi si mi podařilo identifikovat každou druhou knihu, dneska jsem rád, když je to jedna z pěti.

I když se mi nepodaří určit autora, dostává se mi pořád hodně informací. Víte, co dnes lidé čtou nejvíc? Vedle Coelha, Viewegha jsou to psychologicko-populární knihy, které člověku pomáhají vyrovnat se s životem. Jak bojovat se stresem, Jak si organizovat čas, Jak být úspěšný, Jak si získat partnera, Jak si udržet partnera, Jak být šťastný čtyřicítce, padesátce, v důchodu… Obecně se dá říct, že se dnes čte víc knih sloužících k nějakému užitku než jen k odreagování.

Ještě se mi nestalo, že by se na mne někdo za čtení přes rameno osopil. Ani že by se s knihou viditelně stáhl, abych mu z ní nečetl. Lidé jsou většinou do knihy zabráni tak, že si mého pošilhávání ani nevšimnou. A pokud to přece zjistí, nevadí jim to. Cítím v tom jisté spiklenectví – dotyčný je rád, že někdo má o jeho knihu taky zájem.

Ale málech bych zapomněl, co vlastně bylo impulsem k napsání tohoto článku. Nedávno jsem totiž vstoupil se svou zálibou do nové éry. Už dvakrát jsem četl lidem přes rameno nikoli papírovou knihu, ale elektronickou knihu. Žádná revoluce se však nekoná, písmena bývají stejně veliká a jsou dobře kontrastní i na dálku. Jeden muž četl jakou sci-fi knihu, druhý text byla česká beletrie odehrávající se v době normalizace, protože se v ní jezdilo wartburgem. Tuhle knihu četla žena.

Čtečky mají pro mne přece jen jednu nevýhodu. Dřív jsem mohl knihu odhalit podle obálky, kde je autor a název uveden. To vám čtečka neumožňuje. Ano, každá změna je vždycky k horšímu, jak praví jeden hrdina z amerického románu, který u nás vyšel v 80. letech. O který román mimochodem jde?