Harlekýn z Dejvic vzpomíná / Recenze na paměti Ondřeje Hejmy

(Psáno pro Literární noviny) Před dvaceti lety vyšlo v časopise Bang! „Desatero rockera“, které nekompromisním způsobem charakterizuje člověka hodného toho jména. Rocker se nikdy neusmívá, rocker pije jenom Jacka Danielse, pro rockera je veškerá muzika sračka atd.

Dle zmíněných kritérií Ondřej Hejma (ročník 1951) rockerem určitě není, byť právě tahle nálepka je mu často přisuzována. Své rockerství ovšem nepotvrzuje ani memoárovým textem Fejsbuk, který napsal během roku 2011 a který teď vydalo nakladatelství Eminent.

Hejma je muž mnoha rolí. Mediálně se nejvíc proslavil jako porotce novácké Superstar a moderátor Chcete být milionářem?, renomé si získal hlavně jako frontman Žlutého psa a autor Sametové. Překládal i tlumočil, psal anglické verze českých písniček na exportní desky. Dvacet let působil jako zpravodaj tiskové agentury AP v Česku, přispíval sloupky do Reflexu, na stream.cz vytvořil sérii rapujících klipů o politice. V golfové sféře patří mezi celebrity. A už v sedmdesátých letech mu v nakladatelství Olympia vyšla kniha Autostopem do Nepálu, kterou napsal společně s kamarádem Štěpánem.

Štěpán Rybár – syn někdejšího dlouholetého šéfa Olympie Ctibora Rybára (autora knihy Židovská Praha a pozoruhodných pamětí Do půlnoci času dost), který oběma mladíkům tehdy výlet zařídil – je dodnes jedním ze dvou nejbližších Hejmových přátel. Štěpánova současná neutěšená životní situace stojí také na počátku vyprávění. Aby ho Hejma povzbudil, vymyslí pro něj, pro sebe i třetího do party, Dušana (Třísku, jednoho z tvůrců privatizace počátkem devadesátých let) výlet do Ameriky. Cílem má být návštěva Američanky Terry, do které se Hejma v roce 1971 při její návštěvě Prahy zamiloval.

Do USA nakonec jede Hejma sám. Příprava výletu tvoří jednu rovinu knihy, druhou jsou Hejmovy vzpomínky na období od konce šedesátých let až do současnosti. Hejmův styl je podobný stylu Petra Šabacha, spolužáka a souputníka z pražských Dejvic. Nespisovné výrazy, občas sprosté slovo, volný tok řeči. Patrný je i vliv Josefa Škvoreckého a podobně jako v Miráklu skáče i Hejma ve Fejsbuku ostře v čase i prostoru. Je tu i pár pikantérií týkajících se Václavů Klause a Havla, celým textem prostupuje líčení hudební kariéry, čtenář se dozví i to, podle koho psal Škvorecký svoji Lizetku. Fejsbuk potvrzuje, jak je Praha malá a Praha 6 ještě menší.

Hejma je obdařen výrazným intelektem i kulturním rozhledem, koneckonců vystudoval anglistiku a orientalistiku. Je stejně tak bigbíťáckou máničkou i intošem, dokáže se pohybovat mezi fanoušky rocku, ale nebrání se ani vstupu do establishmentu, do světa moci a peněz. Dokládá to nejen jeho angažmá na Nově, ale třeba i účast na setkáních klausovské hradní skupiny. I přes četné zmínky o nemírné konzumaci alkoholu i lehčích drog navíc zůstává vcelku spořádaným člověkem, který nejenže už čtyři desítky let žije s jednou ženou (v showbyznysu věc netypická), ale dobře také ví, co si může dovolit a co ne. Jako publicista dokáže být rebelantský, břitký i tvrdý, ale v životě umí jít s proudem, aniž by ovšem působil příliš konformně. Příznačné pro mnohost jeho rolí i postojů je i to, že se v politických názorech charakterizuje jako „evidentně latentní levičák“, byť většina lidí by si ho spojila spíše s pravicí.

Hejma píše, že už v 80. letech si žil nad tehdejší poměry, byl nezávislý a finančně slušně vydělávající. Za vše se ale platí a „satanáš nikdy nespí“. Takže i na něj přišla splátka. Hejma svoje kontakty a „spolupráci“ s StB vcelku věrohodně popisuje, ale až na samé dno pravdy nakonec nejde. Možná tu chybí slovo strach, ačkoli strach o zajištění rodiny, o tu docela dobrou existenci určitě měl – a proto také StB od začátku asi neřekl jasné NE.

Hejmovy paměti nejsou zcela otevřenou vnitřní výpovědí (byť kratičká pasáž o možnosti emigrace je velmi upřímná), jsou pojaty spíše vnějškově. V úvodu Hejma také píše, že „knížky ze života jsou buď upřímný a zároveň krutý a někdy i nespravedlivý k lidem kolem vás, anebo zase slušný, ohleduplný, ale strašně nudný a nezajímavý“. A také: „lhát se nemá, ale na druhou stranu člověk nemůže vykecat všechno“. Tím deklaruje, že si předem stanovil hranici, za niž nepůjde. Ovšem někde nechce být tvrdý ani vůči sobě samému.

Kniha sice není osobním účtováním, ale zato je zábavná. Hejma nezůstal své schopnosti obratně a vtipně pracovat s jazykem nic dlužen. Text se čte lehce, má dynamiku, je prostoupen literárními a hlavně hudebními citacemi (Rolling Stones, Lou Reed, Bob Dylan a další). Hudba je pro Hejmu celoživotní konstantou a Fejsbuk se dá číst i jako velmi poučná procházka hudební historií; určitě stojí za to si jmenované skladby pustit na YouTube.

Hejma text zaplnil spoustou téměř chandlerovských wisecracků („s akciema to cvičí jako na spartakiádě“) i trefných postřehů („základní přičinou narkománie … je nuda. Ta strašlivá prázdnota někde uvnitř, kterou je nutno zaplnit“). Dokáže jít k meritu věci a stačí mu pár řádek, aby bechybně popsal, proč byla revoluce 89´ tak rychlá, nebo aby vystihl podstatu úspěšnosti Václava Klause. Ovšem politika a veřejný život nakonec ustupují ze scény a zůstávají věci povýtce lidské. Závěr knihy obstarává Hejmův pobyt v USA a setkání s Terry. Rande dvou šedesátníků po čtyřiceti letech, nenaplněná láska, nostalgie, muzika… Hejma komponuje svůj text dle známého literárního axiómu „konec korunuje dílo“ a to nejsilnější si skutečně nechal na konec. Autorova love affair odhaluje ještě jednu stránku jeho osobnosti: tu romantickou. Když se Hejma nechává unášet na vlnách citu, je to působivé, autentické, otevřené. Závěrečný akord celé skladby Fejsbuk zní čistě.

Entertainer z Dejvic, ale i golfista z Řevnic napsal knihu, jejímž koncentrovaným vyjádřením je obraz malířky Terry na obálce. Snad anděl, možná harlekýn v kostýmu. Postava, jejíž tvář není zřetelná. Něco je zobrazeno, něco zůstává za závojem.

Komentáře k článku

Napsat komentář