Fuks stále oslovuje ze tmy. Krásou.

Spisovatel Ladislav Fuks patřil k nejzvláštnějším osobnostem české literatury. I jeho knihy jsou jedinečné, bizarní. Malá monografie, která o něm nyní vyšla, tuto linii ctí. Je zvláštní.

Jak jsem knihu nazvanou Příběh spalovače mrtvol (vydalo nakl. Plus) uviděl knihkupectví, ihned jsem po ní sáhl. Mám v knihovně téměř všechny Fuksovy knihy, čtu rád nejen jeho texty, ale také o něm.

Důvodem je ovšem i fakt, že Fuks (1923-1994) byl člověkem unikátním, vskutku pozornosti hodným. Myslím, že byl tím klasickým příkladem, kdy je psychika jedince již poněkud vyšinuta z normálu, ale ještě se neocitá v rovině vážné poruchy. Fuks celou svou osobností stál jednoznačně mimo kategorie běžného, mimo průměr a všednost. Byl ryzím excentrikem, který ale svoji výjimečnost dokázal nasměrovat bohulibým směrem: dal ji do služeb literární tvorby.

Díky tomu vzniklo unikátní dílo, jež je charakterizováno brilatním a nenapodobitelným stylem a zároveň mnoha originálními motivy, prvky. Pro mne patří Fuks k spisovatelům-básníkům, jak je nazývá F. X. Šalda. Tedy nejvyšší stupeň uměleckosti. Na tomto vrcholku s ním, alespoň v české próze, pobývají podle mne jen nemnozí. Prakticky jen Bohumil Hrabal a Vladislav Vančura. Ze světových moderních autorů je Fuks na stejné úrovni jako ekvilibrista stylu Vladimir Nabokov, anebo je spřízněn s Franzem Kafkou, s jeho pocity nejhlubší lidské úzkosti.

Ale ke knize Příběh spalovače mrtvol: jejím autorem je Jan Poláček (1957), rovněž spisovatel. Kniha je sice fuksovskou monografií, ale jak bylo řečeno, neobvyklou. První část totiž zabírá stostránková novela napsaná coby reálná fikce – nebo fiktivní dokument: je to příběh se skutečným Ladislavem Fuksem v hlavní roli, který popisuje spisovatelovu situaci v roce 1974 a zároveň se vrací do roku 1964, kdy se v Itálii oženil, ale krátce na to uprchl a jeho manželství ztroskotalo.

Novela je psána s perfektní znalostí fuksovských reálií, jen v některých dialozích a prvcích je patrná autorova fabulace. Poláčkovi se podařilo napsat dobrý text, který nápaditě evokuje Fuksův život. Nelze přehlédnout ani přímé odkazy na Pana Theodora Mundstocka či Spalovače Mrtvol. Novela rozhodně pobaví fuksovského znalce, je psaná kultivovaně, není to parazitování na atraktivním tématu – homosexuál ve víru svatby s ženou, posléze ve spárech Stb, navíc s pološílenou matkou ve vlastní domácnosti.

Druhá část knihy je tvořena rozborem Fuksových textů a nástinem jeho života a osobnosti. Autor si neklade za cíl nabídnout literárněvědný výklad, ale je vidět, že je čtenářem pozorným a že psaní skutečně rozumí. Že toho o literatuře i lidské psychice hodně ví, dokazuje neobvyklý příklad: Poláček si totiž jako jeden z mála všiml, že Fuksova tvorba a jeho život mají do určité míry některé shodné prvky s jiným českým autorem, byť zcela jiného zaměření: Jaroslavem Foglarem. Tato paralela je případná nejen ve vztahu k Fuksovské homosexualitě a foglarovské fascinaci „mladými hochy“, ale i proto, jak jsou oba autoři uhranuti smrtí a jak s ní ve svých dílech pracují. Oba přitom prostřednictvím smrti dokáží vyvolat ve čtenářích skutečně děsivé představy – byť Foglar u čtenáře dětského a Fuks u dospělého.

Poláčkovu knihu uzavírá třetí část, kde jsou rozhovory s těmi, kteří Fukse osobně poznali a také s literárním vědcem Erikem Gilkem, který o Fuksovi píše monografii. Jiří Tušl, který se Fuksovi stal pomocníkem i literárním partnerem po roce 1970, Fukse v jednom odstavci přesně volenými slovy vystihuje. „Neměl rodinu, příbuzné, koníčky, vše podřizoval literatuře. Dokázal-li mistrovsky popsat existenciální nejistotu, úzkost, strach, duševní rozpolcenost, bylo to proto, že tím vším byl sám pronásledován. (…) Fuks byl bázlivé dítě s přebujelou fantazií, trpěl do jisté míry nedostatkem rodičovské lásky a v pubertě děsem ze zjištění, že je homosexuál, že se „vymyká“.“

A Erik Gilk také brilantně shrnuje: „Ladislav Fuks byl člověkem velmi křehkým a zranitelným, který marně toužil po své životní lásce. Měl vybraný smysl pro jemný humor i pro ironii, ale rozhodně jich nepoužíval jako zbraní proti lidem, které si většinou idealizoval. Nejspíš byl humanista, a tedy člověk vlastně naivní, podobně jako Karel Čapek.“

Poláčkova kniha mne skutečně pohltila, četl jsem ji na pouhé dva „zátahy“. Jako bych chtěl dychtivě odkrýt, co se skrývá za fuksovským zrcadlem, jako bych chtěl odhalit tajemství jak jeho knih, tak jeho duše. A při čtení jsem zažil skoro to samé, co při čtení Fuksových knih. Měl jsem dojem, že jsem v jiném světě. Je skutečně zvláštní, že síla fuksovského kouzla působí nejen prostřednictvím textů, které sám napsal, ale i skrze texty, které o něm píší jiní.

Fuksův duch je v téhle knize skutečně přítomen. A je to vlastně ten nejlepší důkaz, že dílo se povedlo, je dobře napsané.

A ještě malý dodatek: o Fuksovi byla už napsána jedna monografie: v roce 2006 vyšla kniha Aleše Kovalčíka Tvář a maska / Postavy Ladislava Fukse. I tato kniha je výtečná a pomůže čtenáři najít klíč jak k Fuksovým textům (to v první řadě), tak k autorovi. Uvádím tuhle informaci i proto, aby čtenář, který si Fukse oblíbil a chce rozumět všem detailům jeho knih, mohl čerpat i z jiných zdrojů.

Ačkoli Fuks byl a vlastně vždy zůstane do jisté míry záhadnou, neproniknutelnou osobností, lze díky Kovlačíkově a nyní Poláčkově knize nahlédnout do Fuksova života už poměrně dobře. Napomohl tomu ostatně zmiňovaný Jiří Tušl, který Fuksovy paměti Moje zrcadlo opatřil rozsáhlými komentáři a osobními vzpomínkami.

P.S. Vzhledem k tomu, že bydlím asi tak dvě stovky metrů od domu, kde Ladislav Fuks od roku 1952 až do své smrti v roce 1994 bydlel, a že v tomto domě, resp. ve svém kuriózním bytě vytvořil všechna svá díla, napadá mne: nestálo by za to umístit na dům nějakou pamětní desku? Třeba s nápisem: V tomto domě žil více než čtyřicet let spisovatel Ladislav Fuks (1923-1994), který zde, ve svém přízračně zařízeném bytě, vytvořil svá uhrančivá díla, prostoupená krásou, lidskostí, temnotou i ironií.