Co člověka napadá, když se nudí na dálnici

Jízda po dálnici je většinou nuda. Tedy pokud vás zrovna nevytlačuje z vozovky psychopatický manažer pivní firmy. Jel jsem teď nedávno dálnicí z Prahy do Berlína. Ale taky z Prahy k západním hranicím Německa. Dva odlišné zážitky.

Cesta do Berlína je po německém území fádní. Borovicové lesy jsou jediným zpestřením braniborských rovin. Některé úseky jsou s omezením na 120, 130 kilometrů, jinde je neomezená rychlost. Že by se tu ale všichni řítili stoosmdesátkou, to rozhodně ne. Větina jede mezi 130-150. Dálnice je na tuto rychlost také stavěná.

Svého času se naši poslanci zabývali myšlenkou zrychlit naše dálnice na 160 kilometrů. Jenže celková délka takových úseků by byla velmi malá. Stošedesátkou se dá jet dvě třetiny úseku na Hradec Králové, pak z Plzně k Rozvadovu, nebo z Ústí na hranice s Německem. Většina ostatních dálnic je tak nekvalitní, mají tak ostré zatáčky, že je to nebezpečné. Včetně celé dé jedničky, kde je tak hustá doprava, že jezdit tu 160 je o nervy. Že furt brzdíte před předjíždějícími kamióny je to nejmenší.

Braniborské lesy jsou sice pořád stejné, ale pořád je to lepší než český reklamní prales. Jeden bilboard střídá druhý, jeden je větší než druhý (mega-mega-boardy nevyjímaje). Zatímco v Německu máte podél dálnic pouze varovné bilboardy s ženou držící obrázek mrtvého partnera a textem „Dejte nohu z plynu“, v Česku vaši pozornost chtě nechtě lákají komerční výzvy a rady. Je dvacet let po revoluci a divoký kapitalismus tu pořád vládne… Nebo je to jen neschopnost úředníků zasáhnout? Případně nám ten nevkus prostě nevadí?

Cestou k Rozvadovu ovšem nepotkáváte jenom bibloardy, ale taky další plochy symbolizující podnikavého kapitalistického ducha. Solární elektrárny. Proti nim je i ten největší megaboard chudým příbuzným. I když se každé jaro naříká nad přežlucenými řepkovými lány, je to naprosté nic proti těmhle černým lánům černodesek. A je jich už tolik, že začínají doslova ničit krajinu. Alespoň z hlediska tzv. krajinného rázu.

To si pak vždycky vzpomenu, jak mnoho se toho psalo o Temelínu, jak hyzdí krajinu, jak poškodil jihočeské panorama atd. To jistě může být pravda, ale ty čtyři odpařovací věže jsou jen čtyři a na jednom místě. Solární elektrárny jsou dnes už na stovkách míst a všude vypadají divně, nepřípadně, ošklivě. Špatným rozhodnutím českých úředníků jsme si zadělali nejen na pořádný ekonomický problém (elektřina zdraží), ale i na problém – jaký to paradox! – ekologický.

Jsem docela zvědavý, jak dlouho tyhle ekologicky čisté a zároveň špinavé zdroje na svých místech vydrží. A zda je jejich majitelé po skončení životnosti také náležitě zlikvidují. Nebo tam budou strašit jako bilboardy, ke kterým se nikdo nehlásí a ukazují reklamu dva roky starou?