Zahlcen sportem

Česká televize přenáší z olympijského Londýna dosud největší množství sportovních událostí, využívá k tomu prakticky celé své programy ČT4 a ČT2. Mám sport rád a někdy je to vlastně to jediné, na co se v televizi dívám. Jenže sledovat olympijské hry, to se dnes blíží už návštěvě hypermarketu: příliš velká nabídka na příliš velkém prostoru. Člověk je sportem zahlcen.

Nejde ani tak o stěžejní sporty jako je atletika či tenis. Ty vyhledává každý. Jde o ty menšinové a méně populární. Je fajn, že se jednou za čtyři roky ocitnou ve světle reflektorů a je asi i záslužné, že jim Česká televize dává tolik mediálního prostoru. Jenže divák ČT2, kterému byla kvůli olympiádě na čtrnáct dnů odebrána jeho kulturní potrava, se může právem ptát: kolik lidí sleduje přenosy juda, taekwonda, pozemního hokeje či vodního póla? Fanoušci těchto disciplín tleskají, ostatní diváci takový luxus nevyžadují. Mně osobně by stačilo, kdyby olympiáda okupovala jen jeden kanál.

Přenosy samotné bývají někdy suché až nudné, i proto jsou zpestřovány a prokládány publicistickými reportážemi, rozhovory a živými vstupy z olympijského studia. Studio v Českém olympijském domě je docela dobrý nápad, jenže jak se má divák soustředit na povídání s odborníkem či sportovcem, když v pozadí každou chvíli mávají pobláznění návštěvníci a tlačí se do záběrů kamer? Působí to nejen rušivě, ale i trapně.

Televizní zprostředkování olympiády je přitom velmi matoucí v jedné podstatné věci: divák má dojem, že sportovní dění je alfou a omegou života v daném místě. Že město žije jenom hrami. Byl jsem před lety na olympiádě v Atlantě a hodně mě překvapilo, jak město žilo svým běžným životem a někteří lidé olympiádu ani nevnímali. Televize všechny sporty setřídí do jednoho prostoru obrazovky, realita je však mnohem roztříštěnější. Hry v daném místě zdaleka nemají tak koncentrovanou olympijskou atmosféru, jak se to jeví právě z televize. Opět důkaz, že virtuální realita už dávno zastínila skutečnost.

Psáno pro rubriku Medialýza týdeníku Literární noviny