Masaryk se dívá – a my na něj

Bylo to trochu z jiného světa. Žádné právě dohrané politické reality show. Ani žánrové krimi, love story, psychologický thriller, kterých je dnes v televizi přehršel. Jen volněji řazené výjevy, jejichž největší silou bylo to, co sdělují o naší minulosti. A pak herci a jejich výkony.

Prvnímu dílu ze série České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka nazvanému Veliké bourání by jistě bylo možné vyčíst leccos. Přílišnou statičnost a sošnost, někdy prázdnou ilustrativnost, obecně pak slabou dramatickou linku. Pavel Kosatík není fabulátor, spisovatel beletrista; jeho biograficko-historické texty ale nejsou žádnou suchařinou. Esejistika ve Velikém bourání logicky převážila, nabídla však i některé velmi silné okamžiky.

Nejprve Masarykův dialog s rakouským místodržitelem hrabětem Thunem. Dvě životní koncepce, dvojí možnost jak stát tváří v tvář dějinám. Masarykův individualistický přístup, aktivně reagující na nově přicházející skutečnosti; Thunův konzervativní a tradiční, neměnný. A pak Masarykův dialog s D. L. Georgem. Britský premiér usvědčuje Masaryka z manipulace s výkladem historie v zájmu politiky, nastiňuje kritické body jeho vize malých států uprostřed Evropy. Masaryk mlčí a jen se dívá – věří své myšlence, „prozřetelnosti“. Třetím významným motivem byl Masarykův vztah k manželce. Šlo jen o krátké pasáže, pár záběrů a slov. Dilema člověka, který obětuje své osobní zájmy nadosobnímu cíli (a ví, že za to také platí), tu ale bylo vyjádřeno bezezbytku.

Mikuláš Huba hrál Masaryka střídavě tak, jak si ho asi představujeme, tedy rázně, ale stejně tak zvolil nezvyklou polohu, intimnější. Miroslav Donutil (George) a Igor Bareš (Thun) mu byli rovnocennými partnery. Jak se náhle hraje, když scenáristova slova mají smysl! Daniela Kolářová měla jako Charlotte Masaryková minimum prostoru, ale přesto jí stačil k tomu, aby – podpořena výtečnou maskou – byla skvělá. Tak dobře na tak malém prostoru jsem českého herce už dlouho neviděl hrát.

Veliké bourání možná diváka tzv. nepobavilo, ale jestliže mělo inspirovat k úvahám o smyslu vzniku republiky, pak bylo cíle dosaženo.

Psáno pro rubriku Medialýza týdeníku Literární noviny

P.S. Nenechal jsem si samozřejmě ujít ani druhý díl, věnovaný roku 1938, a opět tu k nejsilnějším momentům patřil dialog ozřejmující dva různé životní přístupy k otázce odvahy, hrdinství osobního i politického- tentokrát šlo o dialog Edvarda Beneše a Emanuela Moravce, jen krátce po mnichovském diktátu. Obecně nebyl druhý díl tak působivý jako první, ale měl i tak stále vysokou úroveň jak scenáristickou, tak hereckou. Daniel Landa pak zahrál Moravce výtečně – s vervou, přitom bez nadbytečných gest.

Jinak mi připadá, že na celou sérii by se měli dívat hlavně lidé mladší, protože jim poměrně nenásilně sdělí něco o tom, proč jsou Češi takoví, jací dnes jsou.