Kráska a zvířata

Čtyřdílná dokumentární série Soukromý život primátů (ČT 2) byla o opicích, ale ta průvodkyně, co se před kamerou prodírala pralesem, rozhodně žádná opice nebyla. Naopak.

Charlotte Uhlenbroeková je pohledná. S rozpuštěnými mokrými vlasy, štíhlou postavou a zářivým úsměvem působila i dost sexy. A je taky úspěšná: tohle byl už osmý televizní projekt, kde působila jako moderátorka. Problém byl v tom, že pořad sice mapoval každodenní existenci šimpanzů, paviánů, orangutanů a goril, ale nejčastěji snímaným tvorem byla právě Uhlenbroeková. Neslezla s obrazu a pořád se dívala do kamery, přímo na diváka. O opicích toho tedy nevím o moc víc, než jsem věděl, zato Uhlenbroekovou znám už dokonale.

Uhlenbroeková sice studovala zoologii, strávila v přírodě a méně civilizovaných prostředích hodně let (žila několik let v Africe v chýši bez vody a elektřiny), ale její odbornost se nijak výrazně neprojevila. Mnohem víc uplatnila své – poněkud konvenční – moderátorské schopnosti. Skoro se mi nechtělo věřit, že tuhle minisérii produkovala jinak věcná a kvalitní BBC. Na takto dominantní roli moderátora je totiž člověk zvyklý hlavně u amerických pořadů, kde průvodce má vizáž muže snů a žena je téměř vždy prsatá blodýna (Uhlebroeková je aspoň bruneta). Zároveň jsem si uvědomil, že už mi začíná vadit to neustálé „prodávání“ čehokoli přes mediálně ideální jedince. Chápu, že televize coby médium je především o vizualitě a ne obsahu, ale v případě populárně naučných pořadů to snad až tak nemusí platit.

Vzpomněl jsem si v té souvislosti i na jednu českou novinářku, která není zrovna moc hezká. Pro televizi je její exteriér naprosto nevhodný. Ale když ji občas v nějakém pořadu – coby hosta – zahlédnu, je to radost poslouchat její názory a komentáře. Neobyčejně vzdělaná, s nadhledem a objektivní. Ta žena má jistý mediální „handicap“, ale když ji vidím a poslouchám, je mi to úplně fuk.

Psáno pro rubriku Medialýza týdeníku Literární noviny