Děti, koukejte a (ne)bojte se

Díváte se někdy na dětský televizní kanál CS mini? Vysílá ve spojení s programem CS film (ten dává české a slovenské hrané filmy) a v ranních a dopoledních hodinách nabízí domácí animované filmy. Většinou jde o ty, které byly natočené v dobách socialismu ve státních studiích.

Jako dítě jsem tyhle filmy Trnky, Týrlové, Brdečky a dalších klasiků neměl zvlášť v oblibě. Přišly mi divné, nesrozumitelné, často smutné, někdy jsem se jich i bál. Měl jsem raději ty jednodušší, například vlka a zajíce nebo kluka z plakátu. Jako dospělý je ale teď sleduji se zájmem. Jsou nádherné. Každý má jiný styl i technickou formu, vždy mají myšlenku, vyznačují se i poetičností, jaká se dnes už nenosí. U mnohých mě zaujme hudba – malý prostor, a přitom perfektně vytvořená nálada.

Dívám se na ty filmy s dcerou, které jsou tři roky. Některých snímků se také bojí, mnohým zcela jistě nerozumí, ale zaujmou ji – asi hlavně tím, že jsou takové zvláštní, jiné než to, co dneska v televizích běží. Zrovna tenhle týden jsme viděli film vytvořený jen ze starých kapesních hodinek, jejich koleček, ručiček, pérek. Animace věcí, ale jak to funguje… Anebo film Radka Pilaře o dětské botičce z časů fin de siècle. Příběh dětství, války, dospělosti a nakonec konfrontace ručně dělané botky s moderní, gumovou. Dcera ten film určitě nemohla pochopit, ale tu zvláštní koláž statických obrazů vydržela vnímat po celých deset minut.

V dnešní době se na člověka valí stále tytéž události, příběhy, obrazy. Většina lidí si na mediální stereotyp už zvykla, nevadí jim. Mně nudí. V dobách socialismu jsme obtížně pátrali po „zakázaných“ věcech, dneska stejně nesnadno hledáme ty, které překračují hranici průměrného vkusu a líbivosti.

Psáno pro rubriku Medialýza týdeníku Literární noviny