Bez křiku, prosím

Úroveň klesá, podbízivost roste. Častá a asi i pravdivá charakteristika dnešní doby, pokud je řeč o médiích. V souvislosti s olympiádou mne napadlo: komentují dnešní sportovní komentátoři jinak (a lépe) než jejich předchůdci před dvaceti a více lety?

Ještě si pamatuji předlistopadové komentátory Karla Mikysku, Karola Poláka, Víta Holubce, Štěpána Škorpila a další. Bylo to jistě i dobou, konzervativní a svázanou, ale pokud jejich výkony něco spojovalo, tak to byla určitá uměřenost. Snad jen Polák se dokázal coby „jižanštější“ Slovák více odvázat a uplatnit emoce. Obecně se však za socialismu příliš expresivně nekomentovalo.

Po roce 1989 dostala svoboda projevu obsahově i formálně zelenou. A tak mohl Robert Záruba křičet z plných plic „přepište dějiny“, ačkoli tento známý výrok je z věcného hlediska omyl – dějiny přepisovat nelze, snad jen historické výklady. Podstatné je ale to, že emotivní způsob komentování, plný zvyšování hlasu, výkřiků až řevu je dnes standardem a téměř nutností. „Doba je o emocích“, řečeno současným slovníkem, a média daný trend ještě posilují.

Na londýnské olympiádě jsem zaznamenal značně emotivní způsob komentování v případě atletiky a a ještě více u plavání. Při finišujících plavcích komentátor doslova ječel a snažil se tak zvýšit dramatičnost ad absurdum. Sportovní klání je sice vypjatá podívaná a emoce jsou pochopitelné, zvláště pokud o přední místo bojuje „náš“ sportovec, ale i tak mi tento způsob komentování nesedí. Od sportovního komentátora nečekám chladnou nezúčastněnost, nicméně jistý odstup a nadhled už ano. Za čím dál vyšší mírou komentátorské exprese přitom vidím především snahu přiblížit se publiku, jít na jeho úroveň a způsob komunikace. A to mi nepřipadá šťastné.

Televizní ovladač má ovšem jeden knoflík, který mé problémy řeší spolehlivě: hlasitost. Někdy zvuk prostě vypnu a dívám se jen na obraz. Nevěřili byste, jak úplně jiná je to podívaná. Řev i emoce jsou pryč a celé to sportovní hemžení mi připadá takové legrační, nedůležité.

Psáno pro rubriku Medialýza týdeníku Literární noviny