Takhle vypadá zanikající Woodland

(GOLF) Představa zanikajícího golfového hřiště je neveselá. Ale když něco takového vidíte na vlastní oči, realita vás udeří skutečně mimořádnou silou. Chodil jsem po zarůstajícím Woodlandu na Nové Americe.

Jak vypadá hřiště, které neslouží svému účelu a zarůstá trávou, už vím. Viděl jsem to v roce 2014 na Trhovém Štěpánově, malém rodinném areálku (viz ZDE). Ale když něco takového vidíte ve velkém, tedy na prostorově mimořádně rozlehlé devítce Woodland na Nové Americe, která je od letošního jara uzavřená, má takový pohled dvojnásobný účinek.

Prostředí ve mne vyvolávalo dojem marné práce, krajina působila prázdně a neživotně. A přitom byl krásný, slunečný den. Navíc dobře vím, že z hlediska ekologického se vůbec nic nedobrého neděje. Spíš naopak. Příroda si prostě vesele žije a bují tak, jak dříve nemohla.

Jenže on je tu velmi přítomen lidský rozměr. Jsou zde stopy po lidské činnosti – a ta zanikla. Hledal jsem chvíli nějakou analogii a napadla mne jediná: to, jak dnes vypadají některá místa v pohraničí, kde kdysi žili Němci, a dnes tu po nich skoro nic nezůstalo. Jen prázdná krajina a sem tam přestárlé ovocné stromy, shluky stromů, základy stavení. Když takovými místy a kraji procházíte, máte ambivalentní pocit. Příroda tu bývá nádherná, ale je tu také cosi „ne-lidského“, snad až tragického. Jako nějaký postkatastrofický film. Lidé zmizeli a svět je bez nich.

Zarůstající Woodland jistě katastrofický není, srovnávat zánik golfového hřiště s nuceným odchodem statisíců lidí ze svých domovů také nelze. Ale společné je třeba právě to, že woodlandovské stromy, které tu byly před více než deseti lety vysazeny, jsou v řadách a tím mají znaky záměrné lidské činnosti. Stejně jak ty dodnes opuštěné aleje v Sudetech. Stromy na Woodlandu budou růst ještě mnoho desítek let a budou nadále připomínkou, že lidé tu kdysi cosi konali, nějak se zde podepsali.

Zasáhl mne i prostý fakt osobní vzpomínky, a to na turnaj PRO-AM texas scramble v rámci EPD Tour, který jsem tu asi před šesti lety hrál a společně s kolegy jsme ho i vyhráli. Na téhle jamce, to si pamatuji přesně, jsem zahrál tu a tu ránu… To byly časy. Zbyla po nich nostalgie. Teď tu stojím ve vysoké trávě a hrát se nedá.

Tráva na fervejích je vyrostlá a hustá, bunkry zarůstají také a greeny byly rozřezány a povrch využit jinde. Bylo by vůbec možné obnovení hřiště? Stačí půl rok neudržování a vidíte, jak rychle příroda postupuje. A za pár let? Nepředstavitelné…  Jen díky tomu, že na odpalištích roste jiná tráva než na fervejích, jsem poznal, kde jsou. Jinak se kontury hřiště už ztrácejí.

Na vedlejších fervejích se přitom stále hraje, hřiště nadále žije. Nová Amerika jen uzavřela jednu část, pouhou třetinu. Jak by asi vypadalo úplně zavřené celé hřiště? Raději nemyslet.

Na každý pád je silným zážitkem vidět, co se s hřištěm stane, když ho lidé nechají svému osudu.