Tiger, Rory a Luke: jen někdo má charisma

(G 351) Stát se v něčem světovou jedničkou je docela fuška. Ale být tabulkově nejlepším ještě neznamená, že je taková osoba považována za skutečného krále dané sféry. Tenistka Caroline Wozniacká by o tom mohla vyprávět. O mužský golfový trůn se v minulých dnech podělili dva hráči, z nichž ale jen jeden by mohl být králem se vším, co k tomu patří.

Wozniackou v době jejího více než ročního světového panování provázelo stigma hráčky, která nevyhrála jediný grandslamový turnaj. A prý hrála málo vzrušivý tenis. Podobným pochybnostem musí čelit i Luke Donald, který byl jedničkou minulé měsíce a po krátkém čtrnáctidenním intermezzu se opět vyhoupl na světový trůn. Naopak Rory McIlroy, který byl hráčem číslo jedna právě ty dva uplynulé týdny, s tímhle problém nemá. Loni vyhrál US Open a jeho hra je velmi efektní. Ale co z něj v budoucnu může udělat skutečného hráče „Nr. 1“, není jenom golfová dovednost. Je to i celkové ladění osobnosti.

Od října 2010 do března 2012 vystřídali Woodse na postu světové jedničky čtyři hráči. Nejprve to byl Lee Westwood, kraloval 17 týdnů a následně ještě dalších 5. I on přitom dosud nemá titul z major turnaje. Martin Kaymer, který nastoupil po něm, pobyl na vrcholu jen 8 týdnů. Luke Donald se hřál na výsluní 40 týdnů, teď po nedělním vítězství na Transitions Championship začal čtyřicátý první.

Westwood, Kaymer a hlavně Donald hrají určitě výtečně, ale nikdo z nich se Woodsovi stále nepřibližuje co do mimosportovních aspektů. Lee Westwood je určitě sympaťák a za to, že mi připomíná chlapíka z řeznictví, který rozetne prase jedním úderem, za to fakt nemůže. Martin Kaymer hrál svého času strojově přesný golf, ale strojově chladným výrazem ve tváři si mě moc nezískal. Luke Donald je úžasný svou spolehlivou hrou bez výkyvů a vždycky mu fandím, protože se taky považuju za příjemného chlapce s dobrým vychováním. Ale znáte to: my slušňáci nedokážeme moc rozpalovat davy.

Žádný z těch tří jmenovaných prostě není hráčem, jakého publikum chce zbožňovat. Rory McIlroy je ale jiný. Má v sobě něco z té charismatičnosti největších sportovních osobností. Od začátku vypadal trochu „jinak“, jeho bujné černé vlasy se staly už při Ryder Cupu v roce 2010 fetišem. Od začátku hrál s bezstarostností svého mládí, ale prošel už i dalšími zkušenostmi. Kariéru populárního hráče dělají právě takové milníky, jako byl totální výbuch a slzy v očích v posledním kole na Augustě 2011, ze kterého se ale rychle oklepal a ještě týž rok triumfoval na US Open. Podobné hollywoodské (melo)drama Donald, Westwood ani Kaymer nesehráli.

Rory se může pochlubit nejen výraznou irsko-anglosaskou vizáží, ale také zcela neopakovatelným švihem. Nesmírně výbušným, prudkým a přitom elastickým. I v tomhle se podobá Woodsovi, jehož švih poznáte okamžitě. A ještě jedna věc mu hraje do karet: jeho mládí. Westwood se stal jedničkou v třiceti sedmi, Donald v třiceti třech, Kaymer v dvaceti šesti. McIlroy v pouhých dvaceti dvou letech, což z něj dělá po Woodsovi druhého nejmladšího hráče, který to dotáhl na vrchol. Tak mladý a tak dobrý – to je vždycky výhodná konstelace. Hráč má před sebou i hodně času na to, aby hodně vítězil a získával si hodně přízně fanoušků.

McIlroy je zatím na začátku, a že není druhým Woodsem (Tiger byl, je a bude vždycky jen jeden), o tom jsem už před časem psal. Nicméně právě on, nikoli Donald (promiň Luku…), by mohl být po Woodsovi tahounem golfu jak po sportovní stránce, tak po té marketingové, divácké, mediální. Je to prostě hráč s kouzlem osobnosti, byť toto charisma je jiného ražení než Woodsovo.