Takhle hrají sportsmani

(GOLF) Potěšení z golfu má hráč asi nejčastěji prostřednictvím dobrých ran a dobrých výsledků. Ale tato hra má tu úžasnou schopnost, že dokáže člověka obohatit i jinak. Například tím, že na golfu potkáte nevšední lidi. To se mi stalo.

Když jdu hrát sám, je mi v podstatě jedno, jestli jdu skutečně jen já nebo kvůli vytíženosti hřiště jdu s dalšími lidmi ve flajtu. Většinou jsem i zvědav, koho mi náhoda přihraje. A byl to i případ téhle hry, kterou jsem absolvoval v Hostivaři.

Už když jsem dotyčného muže uviděl na odpališti, tušil jsem, že to nebude obyčejné. Měl starý, ošuntělý bag s jedním pruhem přes rameno a v něm bizarní sadu holí. Asi patnáct let starý driver, stejně tak letitou trojku železo, pětku dřevo s loftem 21 stupňů (tedy vlastně dvě skoro stejné hole), a pak už jen sedmičku železo a patr. Žádnou vedžku, nic na krátkou hru.

„Koukám, že máte nádherně sestavený lehký set,“ říkám hned na začátek. „To víte, hraju jen občas, dělám jiné sporty. Hodně jezdím na kole, lyžuju, hraju každý den tenis. S golfem jsem začal asi tak před třemi roky…“ odpovídal dotyčný muž.

S údivem jsem na něj pohlédl, protože sice měl sportovní a velkou postavu, ale žádný mladík to rozhodně nebyl. Jakoby vycítil mojí otázku, hned odpověděl: „Je mi sedmdesát šest, ale celý život jsem dělal nějaké sporty. Pořád něco. Hlavně přespolní běh mě bavil. Já běhával i se Zátopkem ještě koncem padesátých let.“ Byl někdejší voják z povolání, jako parašutista měl na svém kontě několik stovek seskoků, působil ve sportovní Dukle Praha.

Začali jsme hrát a hned jsem si všiml dvou věcí. Jednak že drží hůl opačně, tedy běžnou „horní“ ruku (u praváka je to levá) má dole, a pak že hraje neobyčejně rychle. S hrou se vůbec nemazal, nelamentoval ani nespekuloval, choval se přirozeně. Šli jsme velmi čile kupředu, a to i když se mu zpočátku rány nedařily. „Já si strhnul před pár lety záda, spadnul jsem na kole přes řídítka. Tak od té doby si setřím záda a chytám hole opačně,“ vysvětlil mi posléze své držení.

I přes tento fakt a věk posílal své rány přes 150 metrů. Nebyl to švih, nýbrž „jen“ tvrdý úder, ale měl cit pro hru jako celek. Nečinily mu problémy krátké rány, se sedmičkou se dokázal snadno přiblížit k jamce. Patoval taky docela slušně, měl cit pro vzdálenost. „Já hrál hokej, tak to hraju víc hokejově než golfově,“ prozradil mi. Kromě toho ještě zmínil, že před pár lety zkoušel i squash a i ten mu šel.

Dotyčný muž skutečně žil sportem. Měl pro to dar od pánaboha: byl vybaven dobrou fyzickou kondicí, měl sportovního ducha a řekl bych silnou, nezávislou povahu. Posledních dvacet let prý nebyl u doktora: „Když jsem si utrhl rameno, tak jsem tam šel, ale v čekárně bylo strašně lidí, tak jsem si ho nahodil zase zpátky sám…“ K vojákům se dal někdy po roce 1950, byl u nich až do počátku sedmdesátých let, pak byl vyhozen a vrátil se až po roce 1990. Teď už je dvacet jedna let v důchodu. Občas je u syna, který žije v Americe a má tam firmu na lustry. „Jednou v místních novinách napsali, jak podnikatel s lustry vykořišťuje svého otce-důchodce, který leze na štafle a lustry věší,“ vyprávěl se smíchem o tom, jak synovi při návštěvách v USA pomáhá.

Dotyčný měl zkušenosti nejen ve vlastním praktickém užívání sportu, ale i pokud jde o celkový přístup k němu, o trénink. „Já bych se jen podepsal pod to, co říkal sjezdař Franz Klammer: Dejte mi sto sígrů, kteří jsou nezdolní, a já z některého udělám špičkového lyžaře. A dejte mi tisíc talentů na lyžování, a stejně z nich žádného přeborníka nemusíte udělat…“

K vlastnímu zájmu o golf se smíchem dodával: „Já ho začnu dělat pořádně až po osmdesátce, to budu mít na stáří, teď mám ještě sílu na další sporty.“ Když jede na kole, ujede i sto denně (na horském – ale dodával, že po rovině), v zimě se vydá do Alp na lyžování, kterého pořád baví. Nebyl to přitom žádný milionář (což ostatně prozrazoval ten bag), protože se zmínil, že hrát tenis v zimě je docela drahé – haly nejsou levné.

Čím víc jsme hráli a čím víc jsme si povídali, tím víc jsem si uvědomoval, že hraju se skutečně netypickým jedincem. Ta zvláštnost pramenila z faktu, že šlo o věkově již nemladého člověka, který ale mentálně vůbec starý nebyl. Měl nesmírně aktivní přístup k realitě, život pro něho nebyl řadou překážek, ale vlastně stálou výzvou.

„Moje o šestnáct let mladší přítelkyně mi říká, že na co sáhnu, to mi vyjde…“ poznamenal v jednu chvíli a myslel tím nejen sport, ale i věci v životě. Asi to byla pravda, ale na druhou stranu se také zmínil, že když se podruhé oženil a jeho dceři bylo třináct, on už měl přes padesát, zemřela mu manželka na leukémii a on tedy dceru vychovával sám.

Mít tak sílu a elán, jako měl tento muž, mít tu schopnost stavět se k životu čelně… Ale lidské povahy a životy jsou vždy jedinečné a také nepřenositelné – někdo má „dar“ se v životě víc trápit, někdo ho dokáže plně žít, někdo umí a jiný nedokáže překonávat nepřízně. Každý to má jinak a zkušenosti a dobré životní principy lze předat jen z části. Snad mi ale vzpomínka na tuhle hru z paměti nevymizí, snad si na dotyčného vzpomenu častěji a budu si říkat: Podívej, co lze se životem dělat. Tak to zkus taky…

Jamky postupně ubíhaly, ani jeden ani druhý jsme nepočítali výsledky, i přes generační věkový rozdíl jsme si výborně rozuměli a snad jsem si i získal důvěru toho zajímavého muže, protože na konci hry mi povídá: „Tu hru jsem si s vámi užil, jako už dlouho ne, bylo to fajn, díky…“ Zrovna jsem se chystal mu říct to samé, protože jsem měl pocit, že ne já jemu, ale především on mně přichystal nevšední golfový, ale hlavně silný lidský zážitek.

 

Komentáře k článku

Karel (01.12.2014, 14:32)

Ahoj pratele,golfiste ! po precteni tohoto clanku jsem byl nadsen.Hraji taky "trochu golf" a taky sportuji(delam i jine sporty),tak vim o cem je rec.A kdyz to spontalne vyjde a mate si s patrakem co rict o vsem a nejen o golfu ,tak je to parada.Obema panum preji zdravicko a pohodu a aby Jim to jeste dlouho -ten elan -vydrzelo.Karel

Napsat komentář