Skvělá golfová architektura v knize Naprej!

(G 394) Před koncem loňského roku vyšla pozoruhodná kniha. Má tajemný název Naprej!, podtitul však mnohé napoví: Česká sportovní architektura 1567-2012. A mezi šedesátkou staveb jsou i dvě golfové. Ještě než budete číst dál: zkuste si tipnout, jaké?

V knihkupectví mě ta kniha zaujala na první pohled. Nejen svým bizarním názvem – jde o upravený tvar povelu Napři!, který vymysleli zakladatelé Sokola J. Fügner a M. Tyrš, ale také svojí nepřehlédnutelnou grafickou podobou. Červenobílé „slovanské“ barvy odkazují na letitou tradici sportování v českých zemích, veskrze černobílé fotografie (i u objektů nejmodernějších) udržují čistou vizuální linii. Efektní jsou také velké fotografie a tučné titulky dělící pět hlavních časových úseků: Aristokratický sport (období nejstarší a předsokolské), Demokratizace sportu (od půlky 19. století do 1918), Sport v Československé republice (1918-1945), Socialistický sport (1945-1989) a konečně Sport v obnovené demokracii (po roce 1989).

Jak jsem knihu otevřel, hned jsem hledal, zda jsou tu také některé golfové stavby. Už máte své tipy? Nebudu napínat: své portréty má klubovna a hřiště v Mariánských Lázních coby příklad nejstarší golfové architektury, odvolávající se navíc na anglickou a skotskou tradici. A pak je tu z doby nejnovější klubovna na Čertově Břemeni. Toto dílo architekta Stanislava Fialy je zde coby reprezentant rozvoje českého golfu po roce 1989 zaslouženě: má zcela výjimečnou a originální koncepci, maximálně souzní s místem a je účelné. V širším kontextu také zosobňuje nové trendy v soudobé české architektuře.

Hlavní editor celé publikace a zároveň autor textu ke klubovně na Břemeni, uznávaný historik architektury Rostislav Švácha, tuto stavbu hodnotí slovy: „Všechno tu do sebe promyšleně zapadá, všechno je jasně zkonstruované…. Zelené světlo, které vrhá slunce na zápraží skrz průsvitnou polykarbonátovou stříšku, nebo škála stínů vytvářejících se v prohlubních betonové hmoty poté, co se z ní odebralo bednění z dřevěných kůlů, to všechno dokazuje, že metodou brikoláže se Stanislav Fiala dovede dopracovat k nezapomenutelným efektům.“

V textech na jiných místech je přitom ještě zmíněna třetí golfová stavba, a to driving a klubovna v Hostivaři. Toto dílo ateliéru ADR také určitě patří k tomu architektonicky nejlepšímu, co na českých golfových hřištích můžeme vidět. Od ADR je zde ale jiná budova, a to modernistický dům veslařského klubu Slavia Praha, který stojí u Vltavy na Smíchově.

Jsou dva příklady golfových staveb málo nebo hodně? Z hlediska limitu pouhých šesti desítek staveb je samozřejmě i to úspěch, konkurence všeobecně známých sportovních staveb jako jsou Strahovský stadión, plavecký areál v Podolí či harrachovský skokanský „mamut“ je prostě veliká. I tak to ale dokazuje, že golf je dnes už přirozeně včleněn do spektra všech sportů. Přiznejme také objektivně, že mnoho golfových staveb na českých hřištích reprezentuje – abych použil Šváchova termínu – typickou „architekturu bez architektury.“ Z jedné stovky golfových staveb v Česku jich nad průměrem ční deset až patnáct. Osobně bych vedle Čertova Břemena a Hostivaře přiřadil k těm velmi zdařilým ještě elegantní klubovnu na Albatrossu, svoji tvář mají i stavby v Hodkovičkách, Mladých Bukách, na Kaskádě či v Mladé Boleslavi.

Knihu Naprej! bych golfistům doporučil nejen proto, že v ní najde otisk svého sportu, ale především kvůli její celkově vysoké kvalitě, reprezentativnímu záběru a výběru. Jsou zde skutečně „všechny“ příklady, stavby různých epoch, rozličných typů i velikostí. Nechybí jízdárny a míčovny z období renesance a baroka, je tu množství sokoloven 19. století i těch prvorepublikových. Vedle nich defilují důležité plavecké areály a velké stavby pro hokej či fotbal, ale také Jurkovičovy domy na Pustevnách, turistické rozhledny či Gutfreundovo sousoší Babičky a dětí v Babiččině údolí – protože i to je stavba plnící svoji funkci v rámci turistiky, tedy pohybové aktivity. Celý soubor uzavírá nábřeží s cyklostezkou v Kadani coby signifikantní sportovní stavba dnešní doby. Revitalizované území, kde jsou stavební prvky citlivě vkomponovány do krajiny.

Za mimořádné pak považuji hlavní statě Rostislava Šváchy, v nichž suverénním způsobem kombinuje historii architektury s historií sportu, včetně politických, společenských či uměleckých konotací. Je to informačně hutný a s neobyčejným nadhledem napsaný esej na dané téma. Švácha přitom v úvodu sympaticky přiznává, že většina autorského kolektivu měla coby intelektuálové ke sportu trochu daleko. S úkolem se ovšem vypořádali obdivuhodně.

Ačkoli je kniha Naprej! „kompilativním“ souborem textů a fotografií a v takových publikacích čtenář obvykle listuje, vybírá a skáče od jednoho k druhému, četl jsem ji téměř jako román, poctivě od první do poslední stránky. A užíval si ji – vizuálně i textově.