Roudnička: jen devítka, a přece se povedla

(GOLF) Devět jamek východočeského hřiště Roudnička bylo otevřeno už loni v červenci, navíc šestijamkový areál a driving tu fungují delší dobu. Měl jsem tedy minimálně rok zpoždění, když jsem se sem poprvé vydal až teď. Ale přesto jsem odjížděl spokojen.

Na Roudničku zavítal už loni kamarád golfista-cyklista Martin Raufer, který projížděl tímhle krajem, měl v autě hole, chtěl si jít zahrát a moderní aplikace mu „vyplivla“ jako nejbližší hřiště právě Roudničku. Ta je vlastně součástí Hradce Králové, resp. je na jeho jižním okraji. A hřiště ho oslovilo, hrálo se mu tu příjemně.

Taková náhodá setkání bývají nejlepší – člověk nic nečeká a bývá mile překvapen. Já vlastně taky nic nečekal: jen jsem kouknul před návštěvou na web a skórkartu, viděl par 66 a relativně krátké jamky. Tedy domácký areál pro každého, který má výhodu v tom, že je z centra Hradce doslova pár minut…

Ovšem i domácké hřiště lze postavit dobře nebo špatně. A Roudnička je školním příkladem toho, jak má taková (pří)městská devítka vypadat.

Nevelký, ale početně dostačující dvoupatrový (tedy i krytý) driving, od parkoviště vzdálený asi padesát metrů, takže rovnou u nosu. Moderní a vkusná klubovna – budova není ani velká ani malá, tak „akorát“, a nepůsobí okázale a golfově nafoukaným dojmem. Její provoz je postaven i na restauračních službách nejen pro golfisty, okolo poledne tam bylo docela plno a rozhodně to nebyli jen hráči, spíš naopak.

Do vínku nedostalo hřiště příliš hezký a tvárný prostor. Mírně se zvedající úzké pole-planina, na které je velmi mladá výsadba. Hřiště je docela holátko, stromky okolo fervejí působí až minimalisticky. Ale za dvacet let to bude pěkný park. Z nejvyššího místa na hřišti je výhled na siluetu hradeckých paneláků, ale i městských věží. Blízko solární elektrárna, taky silnice.

Ale komu to vadí, když si jdete po práci zahrát devět jamek, které v pohodě stihněte za hodinu a půl, protože nejen jamky, ale i přechody mezi nimi jsou krátké? Ostatně celý areál je vyřešen co do vložení do prostoru úsporně a funkčně bezchybně.

Hra na Roudničce je, a to jen potvrzuji slova kolegy Raufera, skutečně příjemná. Nejen proto, že tu díky kratší délce jamek můžete prakticky všude bez obtíží zahrát par. To hřiště nemá z hlediska rekreačního hráče slabiny: je zcela přehledné, snadno uchopitelné a pochopitelné, nehází hráčům klacky pod nohy v podobě velkého počtu obtíží.

Kupříkladu třípary: délkově 120, 122, 143 a 163 metrů ze žlutých, přičemž ten poslední, nejdelší, se hraje mírně z kopce. Všechno lze zahrát železy, maximálně čtyřkou či trojkou hybridem. Třípar č. 9 má sice ostrovní grýn, jde tedy o jamku psychologicky velmi náročnou, ale právě těch 122 metrů zase není tolik (mezi 9-7 železem) a navíc bylo u jamky vybudováno mírně vyvýšené odpaliště. Pouhé dva metry zeminy navíc, jenže hrají zásadní roli. Jamka je díky nim naprosto „jasná“ a vizuálně srozumitelná. Hráč má přitom k dispozici i širokou fervej před vodou, takže zahrát jistotu na příhru se přímo nabízí.

Devátá ostrovní jamka je také vyvrcholením hřiště, efektní tečkou – a vůbec nevadí, že i předchozí jamka byl třípar a navíc se říká, že poslední by měl být čtyřpar nebo pětipar. Ostatně mně ani nevadilo, že hřiště má par „jen“ 66, je tu tedy víc tříparů než bývá obvyklé.

Čtyřpary jsou řešeny jako krátké, tři mají okolo 300 metrů a jeden jen 247. Ovšem právě ten je koncipován jako u grýnu zužující se, s autem po pravé straně. Dobýt ho lze snadno, ale snadno lze také ztratit dvě rány… Skutečně lahůdková je jamka č. 7, doglegový čtyřpar s vodní strouhou na hranici zhruba 180 metrů, nabízející jak heroickou ránu přes strouhu, tak jistotu 170 metrů a druhou ránu cca 120 metrů. Hraje se do výseku mezi stromy, já to pojal konzervativně, před strouhu, a byl jsem na skvělém výhledu ke grýnu.

Sedmička je zároveň jamkou, která zahajuje poslední třetinu hřiště, která má odlišný estetický charakter. Jsou tu vysoké stromy, mnohem více zeleně, ale taky rodinné domy se zahradami, které jsou hned vedle fervejí. Ty tři poslední jamky jsou jiné, sevřenější a jsou vhodnou gradací celé golfové procházky.

Abych nezapomněl: zdejší jediný pětipar má solidní délku 482 metrů a zajímavě se uprostřed kroutí do S. Kdo to napálí, může získat, když to vezme trochu napřímo, ale vpravo je nebezpečný aut. Ačkoli se to nezdá, i obyčejná mětská devítka může nabízet dost příležitostí myslet a hrát strategicky.

Na designu finální devítkové verze hřiště pracoval v Česku působící anglický profesionál a někdejší hráč European Tour David Carter, zásluhu na dobrém výsledku lze tedy připsat i jemu. Na hřišti je skutečně vidět, že tohle nenavrhoval „amatér“, že to dělal člověk se zkušenostmi – anebo někdo, kdo nad golfem opravdu přemýšlí, a to i v širších ekonomických a přírodních souvislostech. A propos: náklady na areál byly zhruba 63 miliónů korun, podstanou část z nich tvořily dotace EU.

Rodunička je tedy hřiště, které se povedlo. Kdybych žil v Hradci Králové, tak sem jezdím často a mám ten areál rád. Osobně mi připomněl mou oblíbenou Starou Boleslav, což je rovněž hřiště devítkové, relativně krátké, esteticky žádný zázrak, ale s výtečnou atmosférou a pro pražské hráče a běžné rekreanty ideální (a je rovněž Jiřím Veldenem zkušeně navržené).

Pokud tedy pojedete okolo Hradce Králové a budete mít náhodou hole v autě a ne moc času na osmnáct jamek (Kunětická hora je odtud ani ne deset kilometrů), pak Roudnička je dobrou volbou. Už jsme dva, kteří to tak vyzkoušeli a nezávisle na sobě potvrzují.