O klubismu: názor z Beřovic

(G 393) V prosinci jsem napsal článek nazvaný Kolik je cena klubového členství? Reakce na něj byly poměrně živé, tu nejdelší jsem dostal od prezidentky beřovického klubu Jany Jonášové. Její názor zveřejňuji i proto, že se na daný problém dívá ze stránky ryze klubové. Můj pohled byl spíše fýčkařský.

Hřiště v Beřovicích

„Ptáte se, co si vlastně hráč vstupním poplatkem do klubu chce zaplatit? A nevidíte nic,“ píše Jana Jonášová a pokračuje: „Nedivím se: v Čechách je to trochu pokroucené, všude se vyžaduje nějaká registrace. Jenže význam klubu je docela jinde. Lidé vstupují do skutečného klubu zejména proto, že chtějí někam patřit. Chtějí mít svou klubovnu (něco jako svou hospodu), chtějí tam mít protekci, chtějí tam být doma. Chtějí tam hrát se svými známými často.

Nemyslíme si, že kluby o 3 000 členech jsou to správné klubové sportovní prostředí. Myslíme si, že velmi příjemná komunita je tak kolem 600-800 členů, možná i menšího počtu. Vycházíme z naší osobní zkušenosti: kdysi bylo tolik členů v celé golfové komunitě, všichni jsme se znali a byli jsme organizováni zhruba v deseti klubech. Byly to vlastně party. Tenkrát to nešlo, někomu třeba ukrást hůl. Věděli jsme, kdo s čím hraje. V podstatě šlo o jeden velký klub, zhruba tak velký, jako jsou dnes Beřovice.

Obrovské a často předražené kluby začaly vznikat s překotným rozvojem golfu proto, že bylo málo hřišť, ale také proto, že pořád vládl a vlastně do jisté míry stále vládne „zákon zelené karty“. Jinými slovy – hráč chce být zaregistrován na federaci (je v systému), protože pak nikdo nezpochybňuje jeho právo hrát prakticky na všech českých hřištích. Nechce hrát turnaje, nechce využívat služeb klubu a federace, nechce se s nikým spolčovat. Nepatří do žádné party – nechce patřit nikam. A tak začaly vznikat kluby, které v podstatě s registrační kartou obchodují. Ke svým službám nabízejí kartu jako základní artikl. Dále začaly vznikat kluby, které vlastně nejsou sportovními kluby, ale jde o poskytování služeb pro golfisty-držitele osvědčení pro hru. To není nic proti ničemu, jen to nemá vůbec charakter sportovního klubu. Myslím, že máte pravdu v tom, že těchto hráčů je více, než těch, kteří chtějí být v klubech. Ale proč ne?

Říká se, že v Americe je 30 miliónů golfistů, ale většina jich hraje „jen tak“. U nás není „jen tak“ pro hráče jistotou, že ho někde nevyhodí. A tak to golfisté řeší právě členstvím v takovýchto „klubech“ a vybírají si na trhu z poměrně široké nabídky.

Současné přeměny jsou pravděpodobně jen mezistupněm vývoje, kdy prudké nárůsty budou vystřídány mnohem poklidnějším vývojem. Pevně věřím, že tento vývoj rovněž upraví vztahy v klubech. To není to jediné, co se potřebuje vyvinout. Rovněž vztahy s profesionály jsou trochu nenormální, včetně finančních požadavků z jejich strany. Podíváme-li se totiž na sazby v jiných sportech, tak platit 800 až 2000 korun za hodinu určitě není normální. Ale to přejde. A je úplně jedno, co teď provádí PGA a federace s cvičiteli – zákony fungují a nedají se zastavit. Můžeme je jen pochopit a podle toho se zařídit.

Shrnula bych to takto. Divoký vývoj od „žádných golfistů a žádných hřišť“ přes „mnohem víc golfistů než hřišť“ až k „méně golfistů než je hřišť“ se sice živelně, ale zákonitě vyrovnává. Poslední dobou hřiště už tolik nevznikají, ale golfisté pořád přibývají. Sice pomaleji, ale jistě. Podle nás se i úloha klubů dostane tam, kde má být. V klubech u hřiště budou sdružováni lidé, kteří tam nejčastěji hrají, kteří tam tráví volný čas, soutěží spolu a léta se znají. Milují klubovou zábavu, rádi hrají tradiční klubové turnaje, mají tam děti. Z ekonomického hlediska nelze pro takový klub zajistit privátní hřiště, takže se budeme potkávat s fýčkaři a s těmi, kteří rádi cestují a nechtějí se vázat na jedno místo. Jen už to nebude přinášet některým lidem nepřiměřené zisky – to snad nebude vadit.

Tato situace bude respektovat skutečnost, že nejsme všichni stejní. Někteří lidé se nikdy na žádný klub vázat nebudou, a přesto budou hrát golf s chutí. Majitelé hřišť doufají, že jich bude hodně, členové klubu doufají, že jim klub vždycky dokáže na jejich domácím hřišti zajistit mimořádné postavení. A tak to má být.

Ještě bych dodala pár slov k našemu klubu a otázce řádného členství. Přímo (za vstupní poplatek 50 000 korun, což je cena s tzv. patronem) k nám vstupuje poslední dva roky malý počet nových hráčů. Jsou to zpravidla lidé z okolí, kteří chtějí hrát u nás a často a to jsou také nejvěrnější členové klubu. Přesto nám každý rok členové přibývají. Hodně k nám totiž lidé přicházejí tzv. převodem. Umožňujeme převod členství na někoho nového v případě, že stávající člen už u nás nechce být. Důvody jsou různé. Někdo se odstěhuje docela daleko, někdo se rozvedl a nechce vídat bývalého partnera, někdo odjíždí do zahraničí. Jsou i jiné důvody, které vám odcházející členové ze zdvořilosti neřeknou.

Klub se do převodů neplete. Chce jen nízký převodní poplatek a chce, aby po minulém hráči nezůstaly závazky. Jak se původní hráč dohodne s novým zájemcem, to klub nezajímá a je to vysloveně jejich soukromá věc. Klub to nezprostředkovává, nečachruje s členstvím, ale nebrání tomu, protože to je pro naše členy výhoda. A je třeba si považovat i bývalých členů, nejen těch současných. Jsou svým způsobem s Beřovicemi spojeni a občas si přijedou zahrát. Dodnes také platí, že náš klub ze závažných důvodů někdy odmítne zájemce do klubu přijmout, i kdyby nabízel cokoli. Chceme být slušný klub. Není to často, za celou třináctiletou existenci to bylo jen osmkrát; z toho jednou v roce 2012.

Jana Jonášová