Motyky už odmítám / Rozhovor s trenérem Jiřím Kromichalem

(Psáno pro magazín Proč ne?!) Je to Čech, ale není členem české PGA. Když ho slyšíte komentovat golf v televizi, pochopíte, že toho o tomto sportu ví podstatně víc než většina českých trenérů a hráčů. JIŘÍ KROMICHAL (1950) má za sebou dlouholeté trenérské zkušenosti z Německa a Itálie, jeho žačkou byla úspěšná profesionálka Sandra Gal.

Nejčastější golfová otázka v Česku: proč se žádný z domácích hráčů ještě neprosadil na evropské úrovni?

Protože málo pracují. Ukažte mi českého hráče, který trénuje osm až deset hodin denně. Marek Nový přišel ke golfu relativně pozdě a rychle pronikl do špičky. Měl vyšší pracovní morálku, přinesl si ji z hokeje. Když Lukáš Tintěra, který jako jediný hraje na Challenge Tour, začne tvrdě makat, má taky šanci. Americký psycholog K. Anders Ericsson hovoří o minimu 10 000 hodin, které je nutno vynaložit, abyste dosáhli určitého mistrovství. Je jedno, zda je to sport, hudba, jazyky nebo věda. Znamená to deset let čtyřhodinového tréninku každý pracovní den. Kvantita je určující a nic ji nedokáže nahradit.

Klára Spilková ovšem nehrála loni na Ladies European Tour špatně.

U dívek je trochu menší konkurence. A LET také není americká LPGA. Tu teď naprosto ovládají asijské hráčky, které mají mimořádnou disciplínu. Je dána kulturou, tradicí konfucianismu, vztahy dětí a rodičů a větší mírou podřízenosti. Klárku jsem zažil dva roky při extralize, je to neuvěřitelný talent a hodně jí fandím. Ale není pouze na ní, jestli uspěje. Potřebuje peníze, aby mohla v klidu studovat a celý rok trénovat, pokud možno v zahraničí. Tohle zajistit by mělo být prioritou všech výkonných orgánů i profesionálů v českém golfovém světě. Vždyť kdo jiný než úspěšný hráč přitáhne další lidi k danému sportu? Pouze ona a Kateřina Růžičková jsou také jediné kandidátky na olympijskou reprezentaci Česka v Rio de Janeiru 2016.

Když talentovaný hráč neuspěje, většinou se stane trenérem. Někdy mě překvapuje, jak jsou ti kluci mladí a už učí. Co mi může takový trenér ve věku dvaceti tří let dát?

Není to chyba těch kluků. Systém by měl být nastaven podobně jako v golfově vyspělých zemích. Mladý profík musí zhruba tři roky dělat asistenta hlavnímu profesionálovi, a teprve pak může začít vlastní kariéru. Tahle doba učeňského stavu se nedá ničím nahradit. Moje první trenérské zkušenosti utvářelo v Německu veřejné hřiště typu pražských Hodkoviček, kde jsem začínal sbíráním míčů na drajvingu a opravami holí. Ale pro mě to bylo naplnění snu. Golf šel tehdy v Německu nahoru, lidi chodili často. Musíte odučit obrovské penzum hodin, abyste se dostal na určitou úroveň, a je potřeba mít stále otevřené oči. Já se snažím o golfu co nejvíc číst, jezdím pořád na turnaje, pozoruji hráče. Důležité věci se dozvíte jen tehdy, když za nimi jdete.

Jaké hráče dnes trénujete?

Většinou ty výkonnostní. Jsou velmi motivovaní, takže to jde dobře. Mám i privátní klienty, ti přišli na doporučení a také se snaží. Vyložené motyky už odmítám. Celou kariéru jsem vyučoval bez ohledu na výkonnost, měl jsem rodinu a musel se starat. Posledních deset let si už vybírám. Ale samozřejmě existují výjimky, které potvrzují pravidlo.

Je golf sportem, který se může naučit každý? Anebo je složitý a jen pro někoho?

Golf je náročný na jemnou motoriku, ale zvládne ho každý. Vyžaduje jen píli. Musíte nacvičit určité pohyby, které jdou proti srsti. Všichni děláme nejraději to, co nám jde, při lyžování si taky vybíráte jednu stranu, na kterou zatáčíte raději. Ale pokud tyto pohybové deficity dokážete dohnat, tak se z vás může stát docela normální golfista.

Co to je „docela normální golfista“?

Hráč s hendikepem okolo 18, který na jamce hraje obvykle ránu nad par. Běžný mladý člověk do třiceti pěti let přitom může bez potíží dosáhnout hendikepu 12.

Setkal jste se i s hráči, u kterých bylo jasné, že jim to nepůjde?

Měl jsem s odstupem let tři žáky, kteří měli výrazný deficit koordinace. Jedné dámě jsem doporučil zpěv, druhé vyšívání. Obě to vzaly s humorem. Třetí byl muž, ovšem akvarijní rybky pěstovat nechtěl. Tak jsem ho nechal osudu. Dnes je všemu rozumějící a všechny poučující bafuňář. I proto jsem vždycky tvrdil, že golfoví funkcionáři by měli být pouze dobří a tradici respektující golfisté či golfistky.

Jak rychle poznáte, že někomu to bude létat a někdo bude muset zapojit hodně vůle?

Existují jednoduché cviky, podle kterých to odhalíte. Důležitý je i způsob, jakým s vámi klient komunikuje. Někdo je vizuální typ, jiný hlavně slyší, někdo se řídí pocity. Když ke mně přijde senior, zeptám se ho, jestli někdy tancoval. Pokud řekne, že ho manželka celý život tahala na bály a on nikdy nešel, tak vím, že to bude těžké.

Proč proboha?

Všichni dobří golfisté jsou nadaní tanečníci. Platí to stoprocentně. Kdybyste viděl profesionály z PGA i European Tour tancovat, nevěřil byste vlastním očím, jak to umí. Když jsem trénoval v Düsseldorfu, přijel ruský baletní soubor a čtyři baletky přišly na lekci. Během čtyřiceti minut perfektně zvládly pohyb, vzaly to jako choreografii. Jenže pak se netrefily do míče. S balónem nikdy nic nedělaly a chyběla jim koordinace ruka-oko.

Setkáváte se při trénování často s talentovanými jedinci? Kolik jich je ze sta?

Nadprůměrně nadaných je víc, než si myslíme. Jenže my je neumíme sociálně začlenit a jejich výjimečnost tak zůstává ladem. Talentované děti se často přetvařují, nedávají svým schopnostem průchod. Civilizační problémy budou muset řešit lidé vzdělaní a velmi inteligentní – jenže už na základní škole si paní učitelka „normálová“ s chytrým dítětem neví rady. Má i strach, že by dítě vytušilo mez jejích znalostí. Až na pár výjimek se tak může prosadit pouze pilný průměr. To platí pro celou českou společnost a zrovna tak pro český golf.

Co to vlastně je – talent pro golf? Ohebnost těla, výška postavy, síla, cit pro balón?

Po všech těch letech musím souhlasit s Butchem Harmonem, někdejším trenérem Tigera Woodse: my to vlastně nevíme. Pokud bychom ten klíč našli, skvělé hráče bychom produkovali jak na běžícím pásu. Samozřejmě všechny vámi jmenované předpoklady pomáhají. Přidejte ještě všeobecnou koordinaci, schopnost pohybu v prostoru a začátek někdy ve třech letech. Stejně ale nebudete mít záruku, že z takto vybaveného jedince vyroste šampión.

Pro mne je nejdůležitějším faktorem úspěchu sebedůvěra. Dítě, které si věří, to dokáže. Sebedůvěru mu musí vštípit rodiče. Západní děti jí mají víc než české, umí se postavit k problému a hledat cesty k řešení. České děti jsou pasivnější. Mám jednu zásadu, že dítě si po nevydařené ráně nesmí nadávat do pitomců a brblat o špatných ranách. Mělo by říct: Umím to líp. Když to neřekne, dělá deset kliků. A stejný trest je i za sprosté slovo.

To je docela drsný trénink.

Ale není. Ke mně přichází hodně dětí, které nejsou dobře fyzicky připravené. Já chodil na golf ještě pěšky nebo jezdil na kole, dneska se jezdí už jenom autem. Děti ale musí mít nějakou fyzičku. To klikování pak má i zajímavé důsledky. Kluci jsou během pár měsíců schopni udělat třicet kliků a začnou provokovat, mluvit sprostě. Jen aby mi předvedli, jak zesílili. A chtějí být pochváleni, protože pochvala je ústředním motivačním prvkem.

Řekněte mi teď něco o Tigeru Woodsovi. Co má on a co nemají jeho konkurenti?

Má jednu až magickou schopnost: zahrát v rozhodujícím okamžiku tu nejlepší ránu, jaká je vůbec možná. Když o něco jde, tak to všichni drbnou, hodí do vody, zkazí. Výborný hráč zahraje na drajvingu showmanskou ránu, ale když ho pak postavíte na osmnáctou jamku a má ji zopakovat, tak zklame. Tiger ne. Nikdo nemá tu odvahu a zároveň nedisponuje takovou jistotou. V dílčích aspektech je srovnatelný s jinými špičkovými hráči, ale zase: fyzické předpoklady podpořila mimořádná pracovitost. Matka ho naučila meditačním technikám a otec se zase postaral o to, že s ním jako kedík chodil psycholog, který vypracoval program krizového chování pro vojáky ve válce. Z hlediska mentální přípravy měl Tiger vždycky náskok.

Jak si potom vysvětlit jeho výbuch v osobním životě?

To je druhá strana jeho výchovy. Neměl asi normální dětství, neprožíval kamarádství s klukama a vztahy s holkama. Nikdo neví, jak se všechny ty jeho eskapády seběhly, ale asi si chtěl užít jako mladý kluk. A při jeho možnostech? Dneska už taky víme, že jeho otec byla rozpolcená osobnost a Tiger má jeho krev. Před skandálem tuhle skutečnost média ignorovala.

Tušil jste před aférou, že za fasádou dokonalého manžela je něco jinak?

Ne. Ale nijak ho neodsuzuji, vinu nesou i lidé z jeho okolí. Někdo to musel vědět, někdo zálety zprostředkovával, někdo na tom vydělával. A kvůli penězům to všichni kryli. Na vině jsou i média. Ta americká s oblibou vytvářejí idoly, které pak s ještě větší chutí ničí. Je to vděčné, získáte tím publikum. Ve Woodsově případě hrálo určitě roli to, že není typický bílý sportovec. Je černoch. Můžu k tomu připomenout málo známou věc: Phil Mickelson je vyzdvihován za svůj příkladný vztah k rodině, ale i on v minulosti zklamal, propadl hazardu. Z problémů se dostal poté, co mu firma Callaway nabídla výhodnou smlouvu s podmínkou, že s hraním přestane. Média tehdy držela zobák a Mickelsona nikdo neodsuzoval.

Jak je na tom Woods psychicky? Někdy hraje jako před aférou, ale jindy je to dost nejisté.

Na hřišti je podle mne už sám sebou. Možná ho štve ta kniha trenéra Hanka Haneyho, vnímá ji jako zradu. Haney měl spíš mlčet. Hráči říkají svým trenérům různé věci, pro mladé golfisty je trenér mnohdy důvěrnější osobou než rodiče. Tyhle věci se nemají vynášet ven. Woodse do značné míry udělal trenér Butch Harmon a i Lee Trevino si myslí, že by bylo nejlepší, kdyby se ti dva dali zase dohromady.

Butche Harmona jste poznal osobně, chodil jste na jeho semináře. Jak na něj vzpomínáte?

Všichni trenéři první třídy jsou vynikající chlapi. Jsou neobyčejně informovaní ve svém oboru. Každý trenér musí sledovat aktuální trendy, ale výhoda těch na špici je, že novinky mohou s top hráči vyzkoušet v praxi. Rychle tím eliminují slepé uličky. A důležitá věc: nejlepší trenéři nejsou skrblíci. Milují golf a mají zájem, aby se jejich poznatky a vědomosti šířily dál. Nepotřebují si je odnést do hrobu.

Jak je ale možné, že slavné Masters v Augustě letos vyhrál Bubba Watson, který nikdy žádného trenéra neměl?

S nikým nespolupracoval dlouhodobě, ale měl spoustu informací. Používá držení interlocking, tedy propletení prstů, takže určitě věděl, že takhle hrál Jack Nicklaus. V angličtině existují tisíce knih o golfové výuce, on studoval a přitom hrál. Měl kolem sebe spoustu dobrých hráčů, kamarádů. A dneska může zajít třeba za Mickelsonem a zeptat se ho, jak hraje určitý bunkershot. Phil mu poradí, protože tihle hráčí nejsou sobečtí. Říct, že Watson nikdy neměl žádnou lekci, je trochu nesmysl.

Proč je vlastně golf v USA tak populární? Hraje ho tu každý desátý a je tu polovina celosvětového počtu hřišť.

Důležitá je určitě historická příslušnost k Velké Británii. Hodně úspěšných amerických rodin se vracelo do Irska a do Skotska hledat své kořeny, objevily golf a přivezly ho zpátky do USA. V mnoha jižních státech jsou i výborné klimatické podmínky. A pak je tu ekonomická stránka věci. Golfový byznys v USA jede na plné obrátky. Hřiště v oblasti s 50 000 obyvateli a dostupnou vzdáleností do 20 kilometrů může zajistit až dvanáct procent na ročních dividendách. To je hodně. To také přitáhlo investory – i když se pak ukázalo, že vydělávat se dá jen v některých lokalitách jako je Kalifornie nebo Florida. Ale to je riziko podnikání. Někdy se říká, že hřiště přinese zisk až svému třetímu majiteli, protože ten koupí neprosperující areál za pakatel.

Je opravdu velký rozdíl mezi vnímáním golfu v USA a u nás?

Určitě. V Česku se ještě nedávno lidé dávali na golf proto, aby jim to zvýšilo sociální status, mohli se dělat lepšími. V Americe je golf spojen ve velké míře se vzděláním. Hodně se hraje na vysokých školách, plno studentů má nízký hendikep, jsou cílevědomí a pak jsou z nich právníci, ekonomové, schopní lidé. Propojenost znalostí a hry je vidět. U nás je to všechno ještě nevyzrálé. A bohužel stále docela drahé. V Americe je i jiný vztah k pravidlům, pokud hrajete s kamarády, určíte si vlastní pravidla a můžete mít třeba tři muligany, všude stavět atd. Ale když hrajete v privátním klubu, tak se hraje podle pravidel, která všichni znají a respektují. Kdyby někdo tužkařil, jde z klubu pryč. To se u nás nikdy nestane.

Ale nemyslete si, také prošli dlouhou cestu. Mekka amerického golfu, hřiště Pinehurst, mělo původně grýny z písku a hlíny a teprve ve třicátých letech je začali zatravňovat. Stavěli levně a pak dlouho zvelebovali. I Augusta vypadala ve třicátých letech trochu jako louka. Golf se hraje v přírodním prostoru a příroda má svůj vlastní čas. Nejrychleji vám na hřišti vyrostou náletové dřeviny, ale nejhezčí jsou stromy někým cíleně zasazené a pěstované po desítky let.

Musí se takhle kultivovat i golfová společnost?

Ano, lidé jsou přece také prvek přírody. Jestli v Česku hraje golf nějaký ten „nálet“, tak za určitý čas odpadne a zůstane tu něco pevnějšího a hezčího. Tedy doufám, že to tak bude.

Jiří Kromichal – nar. 1950, s golfem začínal v roce 1958 v Karlových Varech, v roce 1969 odešel do zahraničí. Dva roky studoval v USA, pak se usadil v Německu. Snil o dráze profesionálního hráče, zbrzdilo ho zranění a – jak dnes říká – možná i nedostatek sebedůvěry. Od 80. let vyučuje golf v Německu, v Itálii, po roce 2002 i v České republice. Absolvoval kurzy v USA, jako jediný Čech se stal členem britské PGA. V Německu dosáhl se svými svěřenci výborných umístění v zemských mistrovstvích i ve spolkové lize. Jeho učební koncepty se staly vzorem pro německý golfový svaz při vytváření systému práce s mládeží. V ČR převzal v roce 2009 vedení Tréninkového centra mládeže ve Slavkově u Brna; jeho svěřenci získali tři zlaté, dvě stříbrné a dvě bronzové medaile v týmových soutěžích a v extralize. Nyní působí v Praze na Zbraslavi, v Prague City Golf Club buduje výkonnostní tréninkové centrum.