G 250 / Mazaný Filip potřetí zelený
Golfové Masters se prý rozhoduje na druhé devítce posledního kola. Letos to bylo přesně tak. Phil Mickelson tu získal díky čtyřem berdíkům náskok, Lee Westwood nehrál najednou svůj nejlepší golf, stroj K. J. Choie se zadrhl a drtivý finiš Anthonyho Kima (mínus pět na devíti jamkách) už byl na nejlepšího levorukého hráče málo. A Tiger Woods? Ten jakoby celé čtvrté kolo bojoval sám se sebou.
Mickelson bývá vždy pasován do role favorita. Je to nekorunovaná dvojka mezi hráči, byť nyní je až třetí ve světovém žebříčku. Před turnajem hrál mizerně, ani výkony z posledního roku nebyly oslnivé. Snad mu ale pomohla přítomnost rodiny, určitě vycítil šanci po prvním kole, které zahrál za 67. Možná mu pomohl i fakt, že se všichni soustředili na Woodse a jeho návrat. V klidu si pak došel pro vítězství. Diváci mu taky vyjadřovali přízeň tím větší, čím více se Woods v posledním kole trápil. Přízeň publika je vrtkavá, ale Mickelson se na vlně jeho podpory výtečně vyvezl. Angličanu Westwoodovi se v americké Augustě fandit prostě nemůže…
Možná to americká média a Američané vnímali jinak, ale pro mne byl návrat Woodse docela normální. Přes zimu prostě nehrál, obyvyklou dvouměsíční přestávku si jen protáhl dvojnásobně. Ani jeho výkon nebyl přestávkou moc poznamenán. Tím myslím především fakt, že hrál podobně jako na ostatních majorech v loňské sezóně. V některých okamžicích nádherné údery, sem tam mu šlo i štěstí naproti, ale taky se trápil a zahrál příliš mnoho bogy. I tahle jeho „špatná“ hra ale pořád stačila na umístění v první pětce. Loni byl na Masters šestý, stejně tak US Open, na PGA Champioship druhý.
Když ale Woods na jedné z jamek druhé devítky patoval, zahrál vysloveně laxně, nesoustředěně. I z některých jiných okamžiků bychom mohli usoudit, že jeho koncetrace nebyla absolutní. Lze se divit? Myšlenkami nebyl určitě jenom v Augustě. Jeho „léčba“ prý bude dál pokračovat, kdy se zase vrátí, to nechce prozradit. Určitě ho však letos nečeká klidný rok. Varianta rozvodu je stále na stole, jako reálnou by ji vidělo asi tak šest manželských poradců z deseti…
Woodsův návrat letošnímu Masters dodal šmak, ale i bez jeho účasti by to byla pořád dobrá podívaná. Nic si nenamlouvejme: Augusta tu byla před Woodsem a bude i po něm. Je to pořád jedinečný turnaj, asi skutečně ten nejdůležitější, nejslavnější. Možná i proto, že se koná na rozdíl od ostatních pořád na tom samém místě. Jistě, British Open je nádherná podívaná, linksová hřiště jsou úžasná svojí jinakostí, je to také nestarší major, ale svou roli tu určitě hraje i fakt, že světové centrum golfu je už dlouhá desetiletí v USA, nikoli na Britských ostrovech. Tedy nikoli Augusta, ale ostatní turnaje PGA a především golf jako celek potřebují Woodsův návrat.
Při vší úctě k Philu Mickelsonovi, on ten zájem fanoušků nezvedne tolik jako Woods. Je to ale zajímavá postava, tenhle skoro vždy usměvavý chlapík, který má teď už tři zelená saka vítěze Masters. Je to hráč, jehož herní styl je výrazný, snadno zapamatovatelný. Mnoho chyb a mnoho famózních záchran, napínavá podívaná plná nervů a emocí. Woods je ve chvíli, kdy mu hra jde, dokonalost sama, je to golf z jiné planety. Mickelson je chybující, ale je to hráč, na kterého vás baví dívat se, protože nehraje stereotypně.
O Mickelsonovi se vedou různé řeči v souvislosti s jeho údajnou přehlíživostí a arogancí. Prý má dvě tváře – ale publiku mazaně nastavuje vždy tu správnou. Těžko říct, zda je to pravda. Ale kdo z těch všech golfových vlčáků, kteří prahnou po vítězství, v sobě nemá špetku arogance a chuti zašlapat své soupeře do země? Kdo nejde za svým cílem s netečnou přehlíživostí? Ano, všichni se navenek tváří keep smiling, jenže uvnitř to vře. Možná i to je důvod, proč mají diváci tak rádi Woodse – své pocity dává najevo trochu víc než jeho kolegové.
Posmutnělým hrdinou může být Angličan Westwood. Typický anglický pořízek, ale taky nejlepší Evropan současnosti, čtvrtý na světovém žebříčku. S kolegou Ianem Poulterem tvořili na Masters zábavnou dvojici, odlišnou od domácích hráčů i internacionálního pole. Westwood zatím ještě nevyhrál ani jeden major, ale už byl devětkrát v první desítce. Ale když jsem viděl finišovat Mickelsona, uvědomil jsem si, že v Augustě prostě vyhrávají jen ti nejsilnější. Skoro by se dalo říct: vyvolení. I Mickelson ostatně čekal dlouhých třináct let, než se mu podařilo vyhrát major, právě v Augustě roku 2004. Ale Westwood vypadá houževnatě – přál bych mu, aby se taky dočkal.
Komentáře k článku