Které turnaje máte raději?

(G 383) V Česku se ročně koná přes 5 100 golfových turnajů. Je to obrovské číslo, ale ne všechny turnaje jsou stejné. Stejně jako někdo preferuje holky a jiný vdolky, i hráči si turnaje vybírají.

Těch více než 5 100 turnajů znamená, že na každé hřiště připadne zhruba 60 turnajů v sezóně. V praxi je to ovšem tak, že některá hřiště odehrají 40 turnajů a jiná přes 80. Nicméně dva turnaje na týden bývají v českých podmínkách minimem. Jeden z nich bývá obvykle handicapovým dnem a ten druhý může být jak domácí sranda match, tak může jít o pronájem hřiště nějaké golfové sérii či firmě.

Osobně mi připadá, že turnajů se koná až příliš, v některých víkendových dnech v květnu či v září je z téměř devadesáti českých hřišť turnajově obsazeno i šedesát. Najít volné hřiště na hru je už docela obtížné. Řeším to tedy tak, že prostě nejdu hrát a jedu na výlet na kole. Ale pokud někdo provozuje jenom golf a žádný další sport a tenhle stav mu vadí, pak se vůbec nedivím.

Není ovšem turnaj jako turnaj. Na některé hendikepové dny se sejde třeba jen pět či sedm hráčů, jiné velké firemní turnaje či série čítají třeba i 120 hráčů. Atmosféra na takových soutěžích je samozřejmě úplně odlišná.

Absolvoval jsem už docela slušnou řádku velkých turnajů na hřištích typu Karlštejn, Konopiště, Beroun, Ypsilonka atd. a vždycky, když mne někdo na takovou akci pozval, jel jsem rád. Tím hlavním důvodem byl fakt, že si můžu zahrát „zadarmo“ na hřišti, které je docela drahé. Servis tu bývá vždy perfektní, o jídlo, pití i nějaké dárky není nouze. Ceny za výhru solidní. Přesto se ale v téhle atmosféře i prostředí necítím úplně uvolněně.

Nevadí mi, že turnaj je početný a jde se dost pomalu. Spíš mi nesedí to, že člověk v těchto velkých resortech a na velkých akcích potkává určitý druh lidí, kteří nejsou zrovna moje káva. Skoro vždycky narazíte při ranní snídani či odpoledním obědě na mužskou patru sedící okolo stolu a křičící na celé kolo. Silácké řeči, sprostá mluva. Pokud se s nimi sejdete při pomalé hře na nějaké jamce, je to docela utrpení, tyhle machry poslouchat. Velké turnaje přitahují i větší okázalost, někteří lidé se sem jezdí i předvádět. Ne snad herně, ale společensky.

Ale vždycky si řeknu: darovanému koni na zuby nekoukej a buď rád, že jsi mohl hrát zadarmo…

Jsou ovšem i další turnaje, které se konají na menších hřištích, v areálech spíše regionálního charakteru, které jsou od Prahy více vzdálené. I sem přijímám pozvání rád – a většinou z podobných akcí odjíždím s vynikajícím pocitem.

Zrovna letos v září jsem byl na takovém turnaji, v Mladých Bukách. Je to z Prahy 150 kilometrů, ale to hřiště má krásné vyhlídky na Krkonoše, není moc těžké a přitom je pestré. Hrál jsem tu několikrát, tenhle turnaj čítal asi padesátku hráčů. Hrál se texas scramble, o snižování hendikepů nešlo, nálada byla i přes mlhavé a studené počasí vřelá. Šel jsem s velmi sympatickými lidmi ve flajtu a hrálo se mi skvěle. Podobnou zkušenost jsem před časem měl i na sérii Greentour, kde hrají jak lidé s hendikepy 54-36, tak nižšími. I tady byla výtečná atmoséfra a vůbec nevadilo, že počasí ten den bylo deštivé.

Pohodové turnaje jsem zažil i jinde: ve Staré Boleslavi, na Čertově Břemeni, na Ještědu. Ale třeba i na Dýšině nebo Kunětické hoře, což jsou přece jen resorty jiného kategorie. Vždycky však šlo menší turnaj, kam přijížděla jiná společnost než na velké turnaje.

Úplně něco jiného jsou turnaje klubové, kde se scházejí staří známí a lidi, kteří se vídají na golfu často. Protože patřím mezi golfové nomády a nemám tedy jedno domovské hřiště, moc tyhle turnaje neznám. Ve Staré Boleslavi ale rád hraju na turnajích s místními členy klubu a to je taky milé. Byť občas slýchávám, jak mezi některými lidmi panuje jistá řevnivost a jak tamten podvádí a tenhle je starej otrava atd.

Nehrál jsem žádný turnaj v zahraničí (kromě mezinárodního mistrovství novinářů v Itálii), ale pokud vím, především v USA se turnajový golf rekreačních hráčů zdaleka netěší takovému zájmu jako u nás. Tam se především hraje s přáteli, chodí se individuálně. Všimněte si ostatně, že golfové historky z anglosaského prostředí se vždy vztahují k nějaké kamarádské či partnerské hře – nikoli ke hře na turnaji. Jedinou výjimkou je klubové mistrovství.

Nadpočet turnajů v Česku souvisí s tím, že především na turnaji je možné snížit hendikep. V USA se naopak hendikep upravuje individuálně, na základě posledních 10-15 výsledků při jakékoli hře. Evropský systém EGA, stablefordové počítání a český registr hráčů v podobě serveru ČGF – to vše jen podporuje existenci turnajů. Kdyby si jako v USA mohl každý hráč měnit hendikep každý půlrok nebo dokonce každý měsíc podle aktuální formy, na turnaje by určitě tolik nejezdil.

Zajímavý názor mi na tenhle problém sdělil profesionál Alan Babický, který tvrdí, že právě honba za zlepšováním a nízkým hendikepovým číslem golfu v Česku vlastně prospívá. Tedy především majitelům hřišť, promotérům turnajů, trenérům atd. Lidé chtějí mít nižší hendikep a chodí proto k trenérovi, jezdí na turnaje, jdou často hrát. To všechno přináší do golfového podnikání peníze.

I já jsem právě takhle hrál turnaje ostošest, a to zhruba v prvních čtyřech letech, kdy jsem začal hrát golf. Pak mě to ale přešlo a dneska bych byl rád za americký systém, kdy bych si mohl upravovat hendikep sám, podle aktuální výkonnosti. Na turnaje jsem v podstatě rezignoval, skoro neodehraju ani ty tři čtyři povinné, abych měl aktivní hendikep. Na takové, jako byl ten v Mladých Bukách, jsem ale rád jel i těch 150 kilometrů daleko.