Jste golfoví domasedi nebo cestovatelé?

(G 375) Golf lze pěstovat dvojím způsobem. Hrát na domácím hřišti a čerpat z předností klubové pospolitosti, anebo jezdit za golfem, hrát pořád někde jinde, být golfovým nomádem.

Před sto a více lety se za golfem příliš necestovalo. Lidé byli svázáni s místem svého žití a tedy i s klubem, který byl v jejich bydlišti. Mohlo se sice jezdit kočárem, povozem, lodí a také železnicí, ale pokud někdo jezdil za golfem vlakem, lze to přirovnat k dnešním cestám za golfem letadlem. Není to výjimečná věc, ale také ne každodenní.

Vše změnil automobilismus. Auto je – přes veškerou dnešní přemnoženost a neekologičnost – skutečně praktickým a rychlým dopravním prostředkem. Devadesát devět procent golfistů dnes bez auta nedá doslova ani ránu. Autem skoro vždy jezdíte i v případě, že hrajete hlavně na domácím hřišti. Jen málokdo v Česku bydlí tak, že vyleze z domu a má jamky hned u nosu, stačí mu jít i s bagem pěšky (jako třeba Marek Eben na hřišti Háje).

V posledních desetiletích je převažujícím trendem ježdění za golfem, jen menší část hráčů se váže pouze ke svému domovskému klubu – což byl model uplatňovaný od počátků golfu ještě do poloviny 20. století. To ovšem neznamená, že „hraní doma“ je oproti cestovatelskému golfu nějak méněcenné. Oba modely mají své přednosti i své nevýhody. Zkusme je shrnout a definovat.

Hlavní výhodou hraní golfu doma je, že hráč má hřiště blízko. Jen pár minut pěšky, na kole či jízdy autem z domova či víkendové chaty. Ideální je, pokud na hřišti přímo bydlíte. V USA je to běžný trend, u nás spíše ojedinělý (viz např. Beroun, ale i Mladá Boleslav). Některá hřiště stojí také přímo v rekreačních oblastech či na okraji vesnice (Slapy, Hořehledy, Beřovice atd.)

Další výhodou je znalost hřiště. Pokud hrajete někde dvacetkrát ročně, hřiště znáte dokonale. Vždy na něm budete hrát lépe než jinde. Víte přesně, kde jakou hůl vzít, na co si dát pozor, jak se míček odráží a grýny svažují. Víte také, jak se hřiště hraje v různých povětrnostních podmínkách. Na domácím hřišti jste většinou lepším hráčem o tři, pět i více ran.

Velký význam má sociální rozměr. Na golf chodíte nejen kvůli hře, ale i kvůli lidem. Potkáváte známé, máte svůj okruh přátel, cítíte se tu být „jako doma“. Klubovna také bývala druhým domovem skotských či anglických hráčů 19. století a počátku 20. století, v soukromých a tradičních klubech je tenhle klubismus patrný dodnes. U nás tato tradice není silná, ale především venkovské kluby si ji budují.

Při klubovém golfu také většinou ušetříte. Především peníze za benzín, ale i za fýčka. Roční poplatek je výhodný tehdy, pokud hrajete hodně a nejde o nějaký prestižní klub. Dát šest, osm tisíc ročně a pak odehrát třicet her, to je „sleva“ jako hrom. Kdo by nebral fýčko za dvě stovky na osmnáctku?

Ale jsou i nevýhody. Tou hlavní je, že hrát pořád to samé hřiště, stokrát za rok, je trochu nuda. I Augusta National by se vám po čase omrzela a zevšedněla. Dnešní člověk je navíc neklidný tvor a stále baží po nových zážitcích. Dříve to golfistům asi tak nepřišlo, neměli možnost jezdit, ale k dnešní době patří stálá mobilita.

Druhá nevýhoda hraní na jediném, domácím hřišti, je sportovního rázu – jedině díky hraní v různých podmínkách totiž hráč výkonnostně roste. Herní zkušenosti lze získat jedině z odlišných herních situací, z různorodých hřišť. Např. britští hráči hrající na různých evropských, ale i světových hřištích, bývají považováni za kreativnější a flexibilnější než Američané, kteří hrají svá tradiční parková hřiště.

A teď druhý model cestovatelský. Je to především model dražší. I pokud bydlíte v Praze a jezdíte jen po středočeských hřištích, platíte za benzín jako diví. Cesta tam a zpátky na relativně blízká hřiště typu Mladá Boleslav, Karlštejn, Konopiště, Beřovice atd. může dát v součtu 60-100 kilometrů. Golfový cestovatel často jezdí i dál, při hřišti vzdáleném „jen“ 100 kilometrů (pro Pražáky např. Kunětická hora) už je to pěkných pár set korun navíc.

Určitou nevýhodou cestovatelství je i fakt, že hráč není nikde doma, všude je hostem. Je to věc postoje a pocitu – někomu to vadí, jinému ne. Ale říká se, že každý chce někam patřit, být součástí komunity. Jen málo lidí je natolik samorostlých a tak individualistických, že ke svému životu určitou sociální síť nepotřebují.

Cestování za golfem je i fyzicky a psychicky náročnější, právě kvůli mnohdy vyčerpávající jízdě autem. Dnešní provoz je hustý a lidé jezdí jako blázni, na hřiště často spěcháte kvůli startovnímu času. Jednodenní výlet za golfem z Prahy do Karlových Varů 135 km tam a 135 zpátky je v tomto směru (po úzké karlovarské, kde se těžko předjíždí) opravdu únavný.

Proč tedy za golfem lidé jezdí stále více? Změna je prostě život, jak bylo už naznačeno. Lidé dnes střídají prostředí, komunity, zaměstnání, ale třeba i životní partnery více než v roce 1960 a nesrovnatelně více než v roce 1910. Není vůbec výjimkou, že hráč za rok objede deset hřišť. Vidět něco nového a prožít cosi jiného, to je základem dnešního golfového nomádství. Cestovat lze jak regionálně, tak i mezinárodně a dokonce mezikontinentálně. Létat za golfem do Turecka či na Floridu už rozhodně není mimo standardní způsob golfového života. Stačí mít jen potřebné finance a čas.

Někdy je ta chuť stále putovat za novými zážitky, poznávat různé golfové areály, upřímná. Lidé odjakživa chtějí objevovat. Často ale jde o davový syndrom, módní společenský trend. Hlavně některé daleké jízdy a lety za golfem postrádají větší smysl, mají především stvrdit určitý sociální status.

Osobně patřím mezi skupinu golfových cestovatelů (ročně hraju minimálně na deseti a více hřištích), rozumím ale všem, kteří nejezdí a pinkají to na domovském týden co týden. Rozumím všem lidem, kterým je přes šedesát a nepotřebují se kamkoli trmácet. I s dětmi je praktičtější hrát co nejblíže. Pro některé životní období se prostě golf na domácím hřišti hodí více, pro jiná ne. Od golfového bezdětného páru ve věku okolo třicítky asi nelze čekat, že budou sedět pořád na zadku a hrát to samé hřiště.

Neodvažuji se říct, kolik přesně je mezi českými hráči klubistů a kolik nomádů. Nomádství však určitě převažuje. Snadno napočítáme tisíce, či spíše už desítky tisíc členů v klubech, které hřiště vůbec nemají. Další tisíce mají jen tzv. pasivní členství, bez toho, aby platili roční hrací poplatek u jednoho hřiště. I hráči svázaní s jedním hřištěm si občas odskočí jinam. A osobně jsem ještě nepoznal člověka, který by za rok hrál pořád jen jedno jediné hřiště.