Je těžší vyhrát golfový nebo tenisový major?

(G 354) Bubba Watson je v pořadí už patnáctým vítězem golfového major turnaje za poslední čtyři roky; konalo se šestnáct majorů. Je to výjimečná situace, která kontrastuje se sférou tenisu. Tam grandslamové turnaje vyhrává v posledních letech naopak jen pár hráčů.

Když šel Bubba Watson s Louisem Oosthuizenem do finálového rozstřelu, kladl jsem si otázku, zda nás čeká další nové jméno na seznamu držitelů major vítězství. Anebo Oosthiuzen naváže na svůj úspěch z British Open 2010? Bubba si nakonec titul zasloužil, i za tu fantastickou záchranu na druhé rozstřelové jamce, kdy zahrál kroucenou ránu z temnot lesa. Oosthuizen si svůj díl štěstí i zápis do historie Augusty asi vybral už na druhé jamce, při mimořádném albatrosu.

Ale k těm vítězům. V roce 2008 získal zatím svůj poslední major titul Tiger Woods (US Open) a v tomtéž roce také dvakrát vyhrál Padraig Harrington. Od té doby vyhrávají pořád jiná jména. V případě Phila Mickelsona (Masters 2010) a Angela Cabrery (Masters 2009) jde ohráče, kteří už nějaký major titul z minulosti mají, ale všichni ostatní – Schwartzel, McIlroy, Clarke, Bradley, McDowell, Oosthuizen, Kaymer, Glover, Cink, Yong-eun, Watson – zatím získali jediný titul.

Podíváme-li se do historie golfových majorů, je podobná situace bezprecedentní. Vždycky se v minulosti objevovali hráči, kteří vyhráli jen jednou, ale vedle nich stabilně vítězili i ostřílení golfisté super-třídy typu Nicklause, Palmera, Playera, Toma Watsona, Falda, Ballesterose. Ti sbírali tituly pravidelně, jeden za druhým.

Je nicméně možné, že ze jmenovaných právě třeba Bubba Watson nebo Rory McIlroy ještě nějaký ten titul přidají a dospějí k té absolutně nejvyšší kategorii. Zatím to však vypadá, že získat golfový major je dnes pro hráče výjimečná záležitost, že se pro to jedinci musí hodně nadřít. Konkurence je obrovská a zopakovat úspěch vyžaduje mimořádný výkon a ještě k tomu nějaké to štěstí.

V tenise je přitom situace opačná. V roce 2004 získal Roger Federer hned tři grandslamové turnaje (Austrálie, Wimbledon, US Open) a dnes už má celkem 16 prvenství na velké čtyřce. V roce 2005 triumfoval Rafael Nadal poprvé na Roland Garros a dnes má už 10 grandslamových trofejí. A konečně Novak Djokovič vyhrál poprvé v roce 2008 v Austrálii a už má titulů pět. Dominanci těchto tří hráčů narušili od roku 2004 pouze Argentinec Gaston Gaudio ve Francii na antuce, Marat Safin v Austrálii 2005 a Juan Martin del Potro na US Open 2009. I tohle je výjimečná situace, aby jen tři hráči takto přehrávali všechny ostatní. Supertřída minulých let, hráči typu Borga, Connorse, McEnroa, Lendla, Wilandera, Beckera, Edberga, Couriera, Samprase či Aggasiho dávala svým soupeřům o chloupek víc šancí.

Porovnání obou statistik, vítězů tenisových turnajů grand slamu a golfových majorů, také odpovídá na častou a oblíbenou otázku, zda je těžší získat tenisový grand slam nebo vyhrát čtyři golfové major turnaje v jednom roce. V golfu je to nepochybně těžší. Příčin je několik, ta hlavní patrně spočívá v systému hry. Golfové turnaje se hrají systémem všichni proti všem, konkurentem je tedy plné pole hráčů, všichni mají stejnou startovní pozici. Naopak v tenise se hraje vyřazovacím systémem s nasazováním hráčů (tedy jamkovka), kdy ti nejlepší mají v prvních kolech slabé soupeře a potkávají se vzájemně až na vrcholu turnaje. Těžko říct, jaké by byly výsledky, kdyby se na všech čtyřech majorech hrála jamkovka a Tiger Woods by tak byl v průběhu minulých patnácti let skoro vždycky nasazen jako jednička.

Dalším potvrzením náročnosti golfových vítězství může být fakt, že právě Woods je společně s Benem Hoganem jediným hráčem, kterému se podařilo vyhrát tři major tituly v jednom kalendářním roce. Woodsovi se to povedlo v roce 2000. Navíc hned v dubnu 2001 přidal ještě vítězství v Augustě a má tak nepřerušenou řadu všech čtyř majorů za sebou. Říká se mu proto Consecutive Grand Slam, někdy i Tiger Slam, podle jeho jediného držitele. Něco takového zatím nikdo nedokázal. Benu Hoganovi se podařilo vyhrát třikrát v roce 1953 (je celkem držitelem 9 majorů) a ani Jack Nicklaus (18 majorů) přitom nedokázal vyhrát v jednom roce víc než dvakrát.

I v tenise jsou nicméně tři vítězství za rok výjimečná, byť jich najdeme už více. Vedle Federera (2004, 2006, 2007) to dokázal i Nadal v roce 2010 a Djokovič v roce 2011. Před nimi se to podařilo v roce 1988 Matsi Wilanderovi a v roce 1974 Jimmy Connorsovi (a dalším třem hráčům v 50. a 60. letech). A pak je tu samozřejmě ještě Australan Rod Laver, jediný tenista poválečné historie, kterému se podařilo získat tenisový Grand Slam. Na všech čtyřech turnajích triumfoval v jednom kalendářním roce dokonce dvakrát, v roce 1962 a 1969 (před válkou získal Gand Slam Don Budge v roce 1938). Je ale třeba připomenout, že Laver hrál v době, kdy se pouze na French Open hrálo na odlišném povrchu, antuce, zatímco všechny tři zbylé turnaje se hrály na trávě. Dnes, kdy se hraje každý turnaj na jiném povrchu, je zisk všech čtyř titulů určitě ještě těžší.

Že by se ale v golfu dnes vůbec někdo přiblížil metě tří titulů za rok, to se zdá být skoro z říše fantazie. A určitě je těžké dosáhnout byť i jen dvou titulů ročně. Zmiňovaný Harrington byl zatím posledním takto úspěšným hráčem, Woods bral dva tituly ročně naposledy v roce 2006. Před woodsovskou érou se to podařilo v roce 1998 Marku O´Mearovi, roku 1994 Nicku Priceovi a v roce 1990 Nicku Faldovi.

Kdo tedy přemýšlí o tom, zda dát svého sportovně nadaného potomka na golf nebo tenis, pak ať zváží, kde jsou větší šance na vítězství. V golfu si možná o něco víc vydělá, ale prosadit se tu je určitě ještě o kus náročnější než v tenise.