I Tiger má svého Watsona. Phila.

(G 347) Tiger Woods a Phil Mickelson. Dvě velké osobnosti světového golfu. Znovu se potkali na nedávném turnaji na Pebble Beach, kde spolu hráli ve flightu v závěrečném kole. A zatímco Tiger se „standardně“ trápil, Mickelson si užíval okamžiky triumfu. Ve svých jednačtyřiceti letech se dočkal čtyřicátého turnajového vítězství.

Někteří sportovní komentátoři vyslovili názor, že ten den se mezi oběma hráči hrála jakási vzájemná jamkovka. I když se ale o jejich rivalitě ví, nesouhlasil bych s takovým názorem. Na Mickelsonovi bylo na Pebble Beach hlavně vidět, jak je rád, že mu hra jde – a Tigera si moc nevšímal. A Tiger se zase zaobíral jedině sám sebou. Mickelson mu byl dle výrazu tváře úplně lhostejný.

Na to, aby se starali o své spoluhráče – resp. protihráče, jsou golfisté příliš individualističtí. O těch nejúspěšnějších to platí dvojnásob, ti hrají de facto jen hru s hřištěm a svým momentálním stavem. A o Woodsovi to platí snad trojnásobně. Myslím, že mu skoro vždycky bylo a stále je úplně jedno, s kým zrovna hraje. Za svého jediného soupeře považuje pouze sám sebe. Celá léta hraje hru mezi přirozenou lidskou nedokonalostí a golfovým absolutnem.

Na Mickelsonovi je ale obdivuhodné, jak sveřepě se rve o každou příležitost získat z golfového nebe i ten svůj kus. A je nutné ocenit, že je úspěšný. Z aktivních hráčů je to pouze on, kdo se v počtu turnajových triumfů Woodsovi alespoň trochu blíží (i když Woods má stále neuvěřitelných 71 vítězství na PGA Tour). Mickelson navíc už není žádný mladík, takže každý jeho další triumf potvrzuje jeho výjimečnost.

Mickelson začal profesionální kariéru v roce 1992 a tehdy už měl na svém kontě jedno senzační turnajové vítězství na PGA, kdy vyhrál jako amatér. Všichni věděli o jeho talentu, navíc měl tenhle usměvavý hoch všechny předpoklady stát se miláčkem davů. Jenže co čert nechtěl – pár let nato přišel Woods a kdekdo najednou mluvil hlavně o něm. Mickelson mohl jen tiše závidět a říkat si: mohl jsem být světovou jedničkou, kdyby nepřišel on.

Možná si to někdy skutečně řekl, ale spíše vzal Woodsovu existenci na vědomí a pojal to sportovně. Hodně dlouho bojoval především se svou psychikou, až do roku 2004 ho provázela nelichotivá nálepka skvělého hráče, který ještě nevyhrál major. Nakonec se mu to ale podařilo, dokonce čtyřikrát: třikrát v Augustě (2004, 2006, 2010) a jednou na PGA Championship (2005). Přitom šestkrát byl na majorech druhý.

Woods a Mickelson nejsou dvojicí vzájemně propojených soupeřů, jsou skutečně každý někde jinde. Jak z pohledu dlouhodobých výsledků, tak třeba i z hlediska stylu hry. Liší se i z pohledu komunikace s médii a fanoušky. Mickelson si vybudoval image příkladného manžela, otce, sympatického chlapíka odvedle; vypadá, že je to člověk jako každý jiný. Naopak Woods měl od začátku stále image génia, výjimečné a zcela nedostižné – a do nedávné doby i nedotknutelné – osobnosti.

Ale přesto tihle dva tvoří pár, který v posledních patnácti letech táhne golf. Když nehraje Woods, zájem klesá o polovinu. Když ale nehraje ani Mickelson, zájem jde pod průměr. Bez Mickelsonových drajvů do lesa a následných kouzelnických záchran bývá golf docela fádní záležitostí.

Nedovedu si představit, jak moc nebo málo bude golf zábavný ve chvíli, až tihle dva přestanou na PGA Tour nejen vyhrávat, ale vůbec hrát. V dnešním hráčském poli je spousta zajímavých borců, ale zatím nikdo nemá takovou schopnost přilákat pozornost jako tihle dva. Stejně jako má Holmes svého Watsona, má i Woods svého Mickelsona. I když jeden z nich je ten slavnější, jsou si vzájemně potřební.