Architekt Preston proplouvá pyšelskými vlnkami hladce

(GOLF 426) O nové osmnáctce Loreta v Pyšelích toho bylo napsáno při jejím otevření už hodně. Spíše sporadicky se však vyskytoval rozbor designu hřiště a jednotlivých jamek. Nabízím tedy tento pohled.

Loreta je po Ypsilonce a Albatrossu třetím hřištěm, který v České republice navrhl v Rakousku žijící britský architekt Keith Preston. Právě jeho osoba je klíčem k pochopení toho, proč je Loreta taková, jaká je.

Celkový pohled na areál od grýnu č. 1

Každý architekt má svůj rukopis a ten se promítá do jednotlivých prací. Kupříkladu díla H. G. Erhardta poznáte hnedka: středočeské Beřovice jsou velmi podobné severomoravské Ropici, jen krajina se liší. Kreativněji pracuje například Les Furber, jehož Karlštejn i Beroun mají společný rys v několika velkolepých jamkách využívajících převýšení, ale hřiště se od sebe liší konceptem: Beroun je vstřícnější, Karlštejn sportovnější.

Keith Preston postavil velkorysý a rozmáchlý Albatross, stejně tak se mu ale povedla Ypsilonka, na níž jamky bezchybně podřídil nádherné krajině. Zatímco Albatross má působit reprezentativně až luxusně, je to i hřiště splňující nejvyšší sportovní standardy (délka z černých 6,6 km, ze žlutých přes 6 km), Ypsilonka je techničtější a s délkou 5,6 km ze žlutých vychází vstříc i očekávání běžných rekreantů.

Loreta je opět jiné hřiště. Vychází z odlišného zadání majitelů: to znělo postavit kvalitní, ale zároveň přívětivé rekreační hřiště pro členy klubu a fýčkaře z nedaleké Prahy. Stejně jako na Albatrossu Preston bezezbytku naplnil vysoké ambice a nároky Jiřího Šimáně, i na Loretě se mu podařilo dojít úspěšně do cíle.

Strategicky zajímavý pětipar č. 14 s vodou

S délkou 5 586 metrů ze žlutých může být Loreta vnímána jako spíše kratší hřiště (z bílých 5 991 m). Ve skutečnosti je ale tato délka přesně tou, která vyhovuje 90% hráčů, tedy všem, kteří hrají hřiště nad 85 ran. V USA před časem spočítali, že průměrná délka hřišť na PGA Tour je přes 6,6 km, přičemž pokud poměříme délku ran profesionálů (drivy přes 250 m) a rekreantů (drivy okolo 200 m), dostaneme se k ideální délce hřišť pro běžný golf právě 5,5 km. Nevím, zda Preston tuto statistiku zná, ale v každém případě ji do Lorety promítl.

Kupříkladu nejdelší čtyřpar má na Loretě ze žlutých 373 metrů, navíc se hraje z kopce. Dvě nejdelší jamky-pětipary mají okolo 475 metrů. A především: žádný ze čtyř tříparů tu nemá ze žlutých přes 150 metrů. To je ideální délka pro to, aby hráč mohl předvést přesnou hru železy a nemusel se trápit s hybridem či dokonce dřevem. Právě na Albatrossu je to přitom úplně jinak: tam má nejkratší (!) třípar délku 168 metrů a další dva 177, resp. 181 metrů.

Právě třípary mi připadají jako silná stránka Keitha Prestona při návrzích jamek. Třípar č. 16 na Albatrossu hraný zčásti přes vodu patří k nejhezčím a zároveň nejzapamatovatelnějším jamkám na hřišti, esteticky nádherné jsou všechny třípary na Ypsilonce: nedlouhá šestnáctka s panoramatickým výhledem, třináctka hraná přes údolíčko, šestka obklopená jen stromy…

Jamka č. 8, třípar hraný z kopce

Na Loretě se třípary Prestonovi také povedly. Stejně jako na Ypsilonce dvakrát využil velkého převýšení, aby se hráč mohl pokochat pohledem na letící míč. Jamky č. 8 a 11 se na Loretě hrají z kopce, před hráčem se otevírají krásné pohledy do krajiny. Osmička je v obklopení stromů, je to poklidný až intimní kout hřiště, přitom tu i přes stromy nemá hráč pocit stísněnosti; krajina se před ním otevírá do dáli. Větší pocit rozmáchlosti pak zažijete na jamce č. 8, kde je pohled širší.

Esteticky velice silná je i jamka č. 2, pětipar jdoucí do mírného svahu, kde Preston skvěle využil malého lesíku, který jamku dělí na dvě části a fervej strategicky zužuje. Jamka je pak zakončena rozlehlým grýnem a střídmě rozmístěnými bankry v rohu hřiště u lesa. Je to opět velmi tiché a hezké místo.

Esteticky krásná jamka č. 2, pětipar

Architekt pracoval s průstřely mezi stromy ještě několikrát. Ať už jde o solitérní strom na osmnáctce, nebo řadu stromů na dvanácté jamce, která ztěžuje druhou ránu. K zajímavým překážkám lze započítat i rybník na pětiparu č. 14, který vytváří strategické dilema: hráč buď může riskovat náročnou ránu přes vodu, anebo si může přihrát šikmo přes vodu na fervej. Jamka je tím trochu podobná známé devítce v Beřovicích, ale s tím rozdílem, že prostor pro bezpečnou druhou ránu je veliký a jamka hráče nestresuje.

Jestliže Loreta netrápí hráče délkově, pak před něj staví právě potíže technického rázu. Typickým příkladem jsou dva nejkratší čtyřpary: 253 metrů dlouhá jamka č. 5 a 281 metrů dlouhá jamka č. 16. Ta první straší hráče cestou i užším prostorem dopadu, ta druhá je v místech dopadů drivů důmyslně vyskládána četnými bunkry. Obě jsou podle ratingu sice nejlehčí, ale vůbec tu není snadné zahrát par.

Přesto lze říct jedno: Loreta hráče příliš netrestá. Poskytuje mu velice široké plochy pro případné menší ústřely, netrápí hráče obtížnými ranami, které vyžadují délku a zároveň přesnost. Při rozumné taktice tu lze jamkami procházet naprosto bezpečně, lze si přihrávat středními a krátkými železy do volných, širokých míst. Preston přesně chápe mentalitu rekreačního hráče, ví, co se mu líbí a co má při hře rád.

Osmnáctá jamka s průstřelem mezi stromy

Pokud někdo bude hrát na Loretě vyšší čísla než obvykle, pak vinu může svalovat jen sám na sebe. Chyba není v hřišti. Naopak, za běžných okolností se hra podobá hladké, pohodlné jízdě po nepříliš frekventované silnici s dobrým povrchem, bez prudkých zatáček, nebezpečných horizontů a strmých stoupání či klesání. Všech osmnáct jamek působí kompaktně, není tu výraznější předěl mezi první a druhou devítkou. Chůze není fyzicky příliš náročná, jediný delší přechod je mezi jamkami č. 17 a 18. Nejtěžší je zhruba třísetmetrové stoupání z parkoviště ke klubovně.

Zatímco Ypsilonka je díky podhorskému charakteru krajiny hřiště dramatické, kreslené silnými tahy a sytými barvami, Loreta je středočesky měkčí, pastelovější a její kontury nejsou tak vyhraněné. Je jako nedaleká řeka Sázava – žádný veletok, ale malebně se vinoucí a sem tam vlnivý proud, u kterého je hezky. Osobně se mi z přírodního hlediska nejvíce líbí první část, jamky č. 1-6, které jsou ve vyšší části areálu a nabízejí komplexní pohledy na krajinu. Naopak poslední třetina jamek už není tak výrazná, ale některá místa (například levý okraj jamky č. 13 u ohrady) zase nabízejí zajímavé pohledy na areál a vzhůru směrem ke klubovně.

Rybníček před devátou jamkou, poblíž klubovny

Pokud bych měl shrnout to, co Loretu a vůbec celou práci Keitha Prestona charakterizuje, pak je dokonalé pochopení typu krajiny a jejich možností. Dále pak přizpůsobení se těmto možnostem a jejich zužitkování. Preston postavil jiné hřiště než je Ypsilonka a Albatross, a přitom si pozorný hráč všimne charakteristických prvků, které designér užívá. Lze jen mít radost z toho, že tento architekt zanechal v českém prostoru tři skutečně povedené golfové areály.

P.S. Aniž bych chtěl pět sebechválu, myslím, že snímky Lorety v přiložené fotogalerii se docela povedly. Bylo to dáno do značné míry počasím, na obloze totiž pluly malebné, nevelké mraky, které jednolitou modř ozvláštňují. Perlička: srovnejte fotky č. 39 a 40 v galerii, je to ten samý pohled na grýn č. 18 od klubovny, jen v jiném čase ten samý den – po obědě a v podvečer. Je to důkaz, co dokáže světlo a jak je pro focení zásadním prvkem.

Jako zajímavý kontrast si prohlédněte galerii snímků Lorety z otevření první devítky, z června, kdy obloha byla naopak plná dramatických, šedivých mraků (je to ZDE). A do třetice ten samý prostor, ale v zimě: je to ZDE. Je skutečně úžasné, jak dokáže být příroda a krajina v ročních obdobích proměnlivá.