Golf a tenis: tak blízké, tak vzdálené

(G 340) Tenis hraju od osmi let a golf osm let. Oba sporty mne baví, protože jsou nekontaktní, hravé a gentlemanské. Mají opravdu hodně společného, ale golf má v Česku jednu zásadní nevýhodu. Je pozadu za vývojem, kterým už tenis prošel.

Prvotní inspirací k následujícm řádkům mi bylo asi deset čísel tenisového měsíčníku Tennis Arena, které jsem si nedávno postupně pročítal. Kdybyste tenhle časopis položili vedle jakéhokoli českého golfového měsíčníku, hned byste zaregistrovali hlavní rozdíly. Zatímco tenisový časopis se věnuje především vrcholové sportovní sféře tenisu, golfové časopisy jsou více o rekreačním golfu a vykazují i mnohé znaky lifestylových periodik.

Žádný div. České tenisové úspěchy na světovém poli se datují už od 30. let 20. století a i dnes máme tři muže a šest žen v první stovce obou světových žebříčků. Pro každého českého golfistu je asi dost těžké si představit, že máme hned šest Klár Spilkových a že jedna z nich je navíc světovou dvojkou. Anebo že takový Marek Nový by hrál třeba na British Open a v neděli by ve čtvrtém kole šli společně v posledním flajtu třeba s Rory McIlroyem.

Při čtení Tennis Areny si všimnete, že je tam hodně článků věnovaných tréninku a přípravě. Jenže nejsou to rady pro rekreační hráče, ale jde o trénink závodních a vrcholových hráčů. Trenérské články mají vysokou úroveň a je vidět, že tahle sféra je v českém tenisu skutečně na úrovni. Čeští tenisoví trenéři mají četné vlastní zkušenosti s tím, jak se hraje první světová liga a je to vidět i na způsobu jejich uvažování. A také na výsledcích jejich svěřenců.

Naopak české trenérské stopy v golfu jsou zatím příliš mělké. Aktivita našich profíků směřuje povýtce do vyučování rekreačních začátečníků. Jedině snad Pavel Nič senior se může pochlubit tím, že jeho dvě svěřenkyně (Z. Mašínová a K. Spilková) dosáhly solidních výsledků a dostaly se do European Tour. Ale oproti desítkám podobných tenisových trenérů je to samozřejmě málo. I proto je pro rozvoj českého sportovního golfu vlastně nutností angažovat více takových zahraničních trenérů, jako je David Carter na Albatrossu.

Hlavní rozdíl mezi českým tenisovým světem a tím golfovým spočívá v tom, že ten tenisový je mnohem rozvrstvenější, bohatší, samozřejmě také početnější. Jeho vnitřní struktury jsou už vyzkoušené desítkami let praxe, cesty od tenisových školiček pro děti až do světových žebříčků jsou prošlapané. V tenisu se pohybuje masa několika stovek tisíc neregistrovaných rekreačních hráčů, jsou zde desítky tisíc hráčů registrovaných a hrajících sportovní turnaje (ve všech věkových kategoriích), funguje zde 1 140 (!) tenisových klubů, z nichž mnohé disponují komplexními tréninkovými možnostmi atd. Zatímco hlavním problémem současného českého golfu je fakt, že se mu věnuje stále relativně málo lidí (a tudíž generuje i málo špičkových hráčů), největší potíží českého tenisu současnosti je „jen“ to, že stejně jako v jiných velkých sportech pociťuje menší zájem ze strany dětí hrát „závodní“, nikoli jen rekreační tenis (i když příklad Petry Kvitové by určitě mohl být dobrým povzbuzením).

Zatímco tenis působí jako celek dospělým, silným dojmem, golf vedle něj vypadá jako mladíček ve věku čtrnáct, patnáct let. Sice se za poslední dobu pořádně vytáhl, ale ten rychlý růst ještě nedokáže dobře využít a hlavně: pořád je vlastně nezralý a nedospělý. Vždycky říkám, že golf je dneska v Česku tam, kde byl tenis asi tak v šedesátých letech: před skutečným rozvojem a úspěchy. Ale když si uvědomíme, že český tenista Jaroslav Drobný už v roce 1954 vyhrál Wimbledon (byť jako reprezentant Egypta), pak si říkáte, že možná je ten dnešní golf ještě někde hlouběji v minulosti.

I když tedy tenis a golf jsou sporty, které k sobě mají svým charakterem blízko (jsou tak trochu bratranci), přece jen je v českém prostoru z hlediska úrovně a vývoje od sebe dělí značná vzdálenost. Ale je nutné připomenout, že je vlastně malým zázrakem, že se tenis u nás tak skvěle uchytil. Jsme výjimečným středoevropským tenisovým fenoménem, protože Rakousko, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko atd. se ničím podobným nemohou pochlubit. Můžeme se směle srovnávat s velikými národy: stejně jako osmdesátimiliónová populace Německa dala světu Grafovou a Beckera, desetimiliónoví Češi zase Lendla i Navrátilovou a další.

Zatím to vypadá jako sen, že by se Česko někdy dočkalo právě takových světových golfových šampiónů, jakými se může pochlubit tenis. A možná je stejným snem myslet si, že golf vůbec někdy dosáhne v Česku alespoň přibližné popularity, jakou má tenis. I když – kdo ví. Na počátku každé cesty k úspěchu je přece vždycky ten sen.